Propast Macocha (německy Stiefmutter), dříve nazývaná pouze jako Propast (německy Abgrund), je nejznámější propast v oblasti Moravského krasu a součást komplexu Punkevních jeskyní. Propast vznikla rozpadem stropu jeskyně a následným zřícením do podzemních prostor. Hloubka suché části propasti je 138,4 m, na jejím dně se nachází Horní (hloubka 11 m) a Dolní macošské jezírko (hloubka min. 50 m). Propast se nachází v katastrálním území obce Vilémovice.
Historie
Poprvé se o propasti Macoše zmiňuje v písemných dokumentech řeholník zábrdovického kláštera Martin Alexander Vigsius roku 1663. Prvním člověkem, který prokazatelně sestoupil na dno Macochy, byl Lazar Schopper, pozdější provinciál řádu Minoritů na Moravě – stalo se to roku 1723. V roce 1748 Macochu zdolala z iniciativy Johanna Nagela expedice horníků, sám Nagel se však sestupu neúčastnil. Roku 1776 se konal další sestup, který vedl majitel rájeckého panství Karel Josef Salm. První vědeckou expedici na dno Macochy vedl roku 1784 Karel Rudzinský, který odsud přinesl mnoho cenných poznatků. Roku 1808 uskutečnil na dno Macochy sestup Hugo František Salm. V polovině 19. století začala éra dalších sestupů, které zahájil roku 1856 Jindřich Wankel. Roku 1855 napsal sloupský kaplan Jan Nepomuk Soukop báseň o Macoše a o tři léta později prvního cestopisného průvodce o Moravském krasu „Macocha a její okolí“. V roce 1864 zdolal Macochu další známý badatel Martin Kříž a po něm se konaly další sestupy. Zvláštním druhem sestupů na dno Macochy byly výpravy pro těla sebevrahů, které podnikali vilémovičtí občané Martin Kala a Josef Nejezchleb. Roku 1891 napsal známý krasový badatel profesor Richard Trampler monografii o Macoše. Roku 1895 byla na okraji propasti dokončena stavba Útulny, kterou zde nechal zbudovat brněnský odbor Klubu českých turistů. Ta však již roku 1927 byla zničena požárem. Již o rok později zde byla otevřena stavba zcela nové turistické chaty, současné Chyty Macochy (číslo popisné 85).
V roce 1901 vykonal do Macochy první sestup známý krasový badatel Karel Absolon, čímž začala éra dalších objevů. Roku 1909 byly objeveny Punkevní jeskyně a roku 1914 bylo propojeno dno Macochy suchou cestou z Pustého žlebu. Cestu ponornou říčkou Punkvou se podařilo zdolat a zpřístupnit roku 1933.
Na konci roku 2022 zdolal lezec Adam Ondra jako vůbec první volným přelezem Příklepový strop na Macoše. Jedná se o nejvyšší, nejdelší a nejstrmější převis v České republice.
Vyhlídkové můstky
Na nejvyšším místě propasti stával od počátku 19. století dřevěný gloriet, který byl roku 1882 nahrazen železným můstkem z blanenských Salmových železáren. Můstek získal roku 1882 pojmenování Ripka Warte, podle brněnského průmyslníka, politika a organizátora turistického ruchu Adolfa Ripky (1812–1884). Můstek byl vždy celoročně přístupný. Původně patřil klubu turistů, roku 1945 přešel na stát, do správy jej pak dostala státní Správa jeskyní Moravského krasu. Ta jej v červnu 2007 nákladem necelých 400 tisíc Kč opravila. Pozemky (dno Macochy a přístupovou cestu) získala po roce 1989 obec v rámci vracení historického majetku obcí, věcné břemeno k zajištění průchodu však zapsáno nebylo.
Obec Vilémovice vybírala vstupné na horní můstek již za první republiky. V polovině 20. století vybíráním vstupného na můstek vydělala na plynofikaci obce, poté od vybírání vstupného ustoupila. Později obec požadovala, aby do její obecní pokladny plynula část peněz z turistického ruchu, který se odehrává na sousedních pozemcích, které jsou ve vlastnictví Lesů ČR, Správy jeskyní Moravského krasu (parkoviště) či soukromých osob. Poté, co se se správou jeskyní nedohodla na právu průchodu, v roce 2008 cestu i dno propasti pronajala na 50 let podnikateli Jiřími Tichopádovi za 100 tisíc Kč ročně. Ten požadoval od Správy jeskyní kompenzaci za průchod návštěvníků přes jeho pozemky a když nebylo jeho žádosti vyhověno, od 1. května 2008 či od poloviny dubna 2008 krátce za vstup na můstek prostřednictvím výběrčího doprovázeného ochrankou vybíral vstupné, poté vedl spor se Správou jeskyní Moravského krasu o vlastnictví můstku a na dobu jednání vybírání poplatku přerušil. Klub českých turistů vyzýval k neplacení poplatku. Krajský úřad Jihomoravského kraje označil vybírání poplatku za nezákonné a zaslal obci Vilémovice výzvu, aby jako příslušný silniční správní úřad zahájila správní řízení ve věci podezření ze spáchání správního deliktu proti zákonu o pozemních komunikacích spočívajícího v neoprávněném vybírání poplatku za užívání. Tichopád zastával názor, že tato cesta není pozemní komunikací, Správa jeskyní Moravského krasu uvádí, že tato část parcely je evidována jako veřejná cesta. V roce 2010 hodlal Jiří Tichopád zahradit přístup k můstku, opětovně zavést vstupné a zavést provozní řád, podle nějž by přístup na můstek reguloval hlídač, který by dohlížel i na chování návštěvníků. 30. dubna 2011 začal podnikatel opět vybírat vstupné za průchod k můstku 20 Kč za dospělého a 10 Kč za dítě. Vedoucí Správy jeskyní Moravského krasu Jiří Hebelka považoval vybírání za neoprávněné a oznámil, že se věcí budou zabývat jejich právníci. K ukončení vybírání vstupného došlo k 1. 9. 2011, kdy se správa jeskyní dohodla s vedením obce, že Vilémovice Jiřímu Tichopádovi už pozemky pronajímat nebudou a vybírání vstupného skončí. Na oplátku bude obec Vilémovice participovat na ziscích z turistického ruchu na Macoše.
Spodní můstek byl postaven roku 1899 nákladem 800 zlatých. Byl opatřen výběžkem s padacími dvířky, ke kterému byl roku 1913 instalován železný žebřík až na dno Macochy (žebřík byl roku 1933 demontován). S menšími úpravami byl můstek v provozu až do roku 2000, kdy byl ve špatném technickém stavu a musel být demontován. Nový opravený můstek byl otevřen roku 2001.
Pověsti
První záznam pověsti pochází z roku 1793 z pera Františka Josefa Schwoye (Topographie von Markgrafthum Mahren, Vídeň). K názvu propasti se vztahuje pověst. Jeden místní vesničan ovdověl a zůstal sám s malým synkem. Oženil se, a tím přivedl synkovi nevlastní matku (macechu). Její averze vůči pastorkovi byla tak velká, že ho jednoho dne vylákala do lesa k propasti a shodila ho do ní. Chlapec se však zachytil nehluboko pod okrajem propasti, kde ho posléze vesničané našli a vytáhli. Když zjistili, jak se události seběhly, svrhli do propasti macechu.
Druhá pověst vypráví, že chudý otec, který měl jen synka, si vzal macechu (podle které se propast jmenuje). Macecha svého nevlastního syna nenáviděla, a proto ho shodila do propasti. Chlapec se však zachránil a utekl do vesnice. Macecha to však nevěděla a sama z lítosti nad svým činem do propasti skočila.
Sebevraždy
Macocha je vyhledávaným místem pro sebevrahy. Již desítky lidí skončili svůj život na dně Macochy. Z toho důvodu byly na Horním můstku instalovány kamery, které slouží pro pozdější vyšetřování případů sebevražd.
První zaznamenaný případ skoku sebevraha se udál 26. září 1829 a byl jím Josef Pfaundler, brněnský úředník, jehož kariéra se nevyvíjela dostatečně rychle dle jeho očekávání, nadřízení jej nemají rádi, a tak ztratil smysl života. Tři dny po tragédii se to dověděl majitel zdejšího panství starohrabě Hugo Salm. Nechal dolů spustit několik horníků, kteří v písčitém návrší nad Dolním jezírkem vykopali hrob a označili ho nízkým masivním křížem.
Dne 11. června 1894 ukončil život skokem do propasti devatenáctiletý mladík Karel Koudelka, který byl zaměstnán jako nádeník v kotlárně železáren knížete Salma. Dle zpráv z dobového tisku měla matka dívky, kterou miloval, a která jej na Macochu doprovázela, bránit jejich vztahu. Jeho milá z žalu se sama pokusila vrhnout z můstku, v tom jí však bylo zabráněno.
Noviny o tomto případu informovali i v souvislosti s vytahováním těla ze dna Macochy, díky čemuž máme detailně popsaný postup prací na konci 19. století:
„… Ve Vilémovicích žije člověk, jménem Nezval, jehož specialitou jest spouštěti se do Macochy; je to týž, jenž před několika lety vytáhl onoho Brňáka Lassekra, který rovněž na dně Macochy vyhledal si hrob. Nezval byl ihned ochoten, Koudelku vytáhnout! Na dolní můstek Macochy byla donesena dvě lana – nic silnější nežli ukazováček hubené ruky – tukem dobře impregnovaná; Nezval oblečený do mohutných bot, v silných koženkách a s velikou beranici na hlavě – by snad kámen spadši na hlavě ho nezranil — uvázal kol sebe jedno z lan tím způsobem, že upletl dvě oka, podložil je plachtou a obepjal jimi stehna, pak otočil je kol pasu, přeložil přes ramena na způsob šlí a opět pod rameny kol hrudního koše tým lanem se opásav, připevnil si druhé lano v pase a obešed dřevený můstek obrátíl se zády k propasti. V témž okamžiku šest silných mužů, kteří lana už dříve drželi, chopili se jich co nejpevněji a napjali je. Nezval, šouraje se po příkré, z počátku hlinité stráni, na polo po zemi se plaze, na polo na lanech vise, musil se držeti jednou rukou provazu, druhou pak upravoval si cestu až dostal se mezi skalní žlab; tu odhraboval všechny kameny, poněkud jen se viklající, by snad provazem nebyly vyvráceny a na hlavumu nepadly. Tak sestupoval, stavě se na výčnělky skaliny, skoro kolmo postavené, s tělem do tupého úhlu staženým, za stálého hukotu řítícího se kamení až do místa, kde skála je vyhloubena ve sluj. Ti, kdož ho drželi, povolovali lana buď rychleji, buď pomaleji, přesné dle povelu vilémovického p. nadučitele, jenž takto z horní hlídky spouštění řídil. V tom okamžiku, kdy Nezval dospěl oné vyhloubené sluje, ocitl se, nemaje oč se opříti, mezi nebem a zemí; na daný povel popustili ti, co lano drželi, rychleji, lezec dvakrát ve vzduchu do kola se otočil a stanul na šrěrkovité zemi, jež s vrchu vypadá jako mírný svah, ve skutečnosti však je tak prudkým kopcem, že jej nelze slézti. Opět na polo vise, na polo se plaze dostal se Nezval na konec prudkého kopce, kde svah již je mírný. Tam odvázal se sebe provazy, a kopci již mírnějšími – ale přece sráznými, tak že odvalený kámen rychle po nich až k potoku skorém sbíhá – dospěl až k mrtvole sebevrahově; sebral ji a touže neschůdno a nebezpečnou cestou, nesa ještě těžké břímě své, vrátil se k provazům. Uvázal pak tímže spůsobem, jako před spouštěním, na jedno lano o tolik delší, by ramena mrtvoly, s vrchního můstku dán povel, muži nahoře táhli vší silou, Nezval pak i s tělem nebožtíkovým zvolna postupovali po oné příkré stráni až dospěli skalnatého úpatí rokle, tam kde končí ona vyhloubená sluj. Toto místo slézti je nejobtížnější. Opět na daný povel muži zatáhli rychleji, opět dvojí otočení lezce i mrtvoly, oba octli se na pokraji oné sluje. Zde lezec musil nohama i rukama se opříti a tělo do oblouku zakřiviti, by dostal se přes ostrou hranu, sluj tvořící, na pevný podklad skalní štěrbiny. Zde také přihodila se Nezvalovi nehoda; buď roztáhnuv nohy v kolenech mrtvolu z objetí svého vypustil, neb opíráním se o okraj sluje svůj provaz zadržel, kdežto provaz mrtvoly se povytáhl, zde stalo se, že mrtvola dostala se nahoru a lezec pod ni. Tak nedalo se pokračovati, a byla to vlastně situace zoufalá, než flegmatický lezec nedal se zmýliti; odstrčiv, pokud bylo lze, mrtvolu do výklenku sluje, povytáhl se rukama za vlastní provaz, roztaženýma pak nohama opřev se o ostrou hranu skaliny, tělo co možno nejvíce do oblouku vypnul a tím tak od kamenného podkladu oddálil, že mrtvola prošla. Nabyv pak těže posice, jako prve, pokračoval nyní drahou méně nesnadnou a nebezpečnou, oním skalním žlabem rychle nahoru. Všichni přítomní radostné a bezstarostně oddechli si a vřele pozdravili lezce, když po namáhavém, krkolomném, ale se stanoviska humanity přece jen tak záslužném činu lezec dospěl pevné země…“ (Lidové noviny, 15. června 1894)
Naopak 9. července 1913 ukončila život skokem do Macochy Filomena Novotná, šestnáctiletá dívka z Housky. Noviny se opět podrobně tomuto příběhu věnovaly. V Lidových novinách bylo popsáno, že dívka dorazila v neděli na Macochu a od té by se u ní celé dny zdržovala. Lidé se s ní snažili navazovat řeč. Vyzjistili, že dívka je nešťastně zamilována. V úterý ráno poslalo rodičům dopis na rozloučenou. Po jeho obdržení se otec dívky okamžitě vydal na Macochu. Dorazil k chatě a když se uviděl dceru, ta se rozběhla k propasti na můstek, vyšvihla se nad zábradlí a skočila. Otec ač se za Filomenou rozběhl, nepodařilo se mu ji zachytit. Jednalo se o nejmladší zaznamenanou osobou, která ukončila život v propasti.
O rok později, 20. července, skočil do Macochy Ferdinand Šarman, devatenáctiletý muž z Holešova. Ještě před tím odeslal dopis do redakce Lidových novin, ve kterém vysvětlil důvodu svého činu. Noviny část jeho dopisu, ve kterém popisuje vztah k jisté dívce a jednomu muži, otiskly. Šarman při pádu do propasti narazil do skalního výčnělku a poté dopadl do železné sítě, která chrání vstup do jeskyní. Při dopadu nebyl ještě mrtev. Avšak při dopravě do Blanska u Starohraběcí huti zemřel. Jedná se tak o jedinou zaznamenanou osobou, která nezemřela na místě při pádu do propasti.
S rokem 1981 je spojován případ, který vešel do historie Macochy, jako jeden z nejpodivnějších případů úmrtí. Dne 10. října tohoto roku bylo nalezeno na dně propasti tělo dvaadvacetiletého vysokoškolského studenta a křesťanského aktivisty. Jednalo se o Pavla Švandy. Podle oficiálního vyšetřování byl případ uzavřen jako sebevražda. Avšak dle rodiny a přátel důvod k sebevraždě Švanda neměl. Ta se měla stát několik dnů poté, co se vrátil z návštěvy Itálie, kde se sešel se svým prastrýcem Tomášem Špidlíkem. Podle nich byl do propasti vhozen Státní bezpečností. Případ byl po roce 1989 znovu otevřen a následně v roce 1994 opět uzavřen s tím, že jednoznačně nelze prokázat nic.
Nejdiskutovanějším případem sebevraždy v posledních letech byla tragédie ze dne 30. června 2023, kdy třicetiletá žena skočila do propasti Macocha společně se svými dvěma malými dětmi (3 a 1 rok), přičemž po sobě zanechala dopis na rozloučenou.
Zdroje
- WANKEL, Jindřich. Obrazy z Moravského Švýcarska a jeho minulosti, 1984. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost v Brně. s. 160–167.
- KÁRA, Jaroslav. Ondra zase předvedl svou výjimečnost. Jako první volně přelezl Macochu [online]. [cit. 2023-04-16]. Dostupné z: <https://www.denik.cz/ostatni_sport/ondra-zase-predvedl-svou-vyjimecnost-jako-prvni-volne-prelezl-macochu-20221208.html>