Pověsti a jiné
příběhy
Adamovské okolí oplývá mnohými pověstmi. Lesy, hvozdy a
především pak jeskyně byly
vždy pro člověka tajuplné, a tak nebylo těžké nechat
vzniknout různé báje o dracích a býcích, kteří žili
například v Býčí skále. Mnohé hradní ruiny taktéž přispěly k
šíření pověstí o banditech, loupeživých rytířích či o
pokladech.
Adamovské strojírny:
1) Tajná vojenská výroba ve strojírenském závodě v Adamově
měla vliv na vznik jistých novodobých pověstí, tzv.
městských legend. A tak se můžeme setkat s vyprávěním o
několika podzemních patrech výrobních hal či výrobních
prostorech zavrtaných do okolních kopců. Vše jistě posilují
kryty CO, které byly pro nezasvěcené nepřístupné.
2) Další mýtus vypráví o vyhrocené situaci na konci 80.
let, kdy část zaměstnanců strojíren vyhrožovala stávkou,
kvůli nedostatku jistého zboží (snad hygienických vložek).
Tato situace byla zažehnána po příjezdu náklaďáku se
zásobami.
3) Jistě i samotný sortiment výroby mohl být zdrojem mýtů –
většinou samotní dělníci netušili na čem pracovali, a tak i
legenda o výrobě atomové bomby ve spojitosti s Adamovem
vznikla.
4) Díky přísně utajované výrobě nebyl Adamov údajně
zmiňován na některých mapách či silničních ukazatelích, aby
nedošlo k prozrazení jeho polohy.
Bílovice nad Svitavou:
1) Nedaleko bílovické cihelny stávala ještě nedávno Boží
muka, která byla podle místní legendy spojována s masakrem,
který se tu měl udát kolem roku 1640.V těchto místech byla
údajně přepadena svatba. Svatebčané byli pozabíjeni a
oloupeni. Vražda stala se ze žárlivosti zklamaného mládence
který za tímto účelem najal si špatné lidi a s těmito
dopustil se mnohonásobné vražda. Mrtvoly zavražděných byly
na místě pochovány a když jednou po dlouhé době byla cesta
opravována, kosti nebožtíků tam byly nalezeny. Ještě v 60.
letech 20. století na místě vraždy visel na stromě svatý
obrázek.
2/ Helena Kalinová vypravuje historku z konce druhé světové
války: Smutná záležitost se stala na
Skalce (to je ta skála s hrozným nerezovým schodištěm pro
cyklisty pod fotbalovým hřištěm). V Bílovicích prý žili
nějací staří manželé, Němci, kteří po válce měli být
odsunuti. Byla to pro ně tak neřešitelná situace, že radši
vylezli na Skalku a společně skočili dolů a zabili se (nebo
pak ještě utonuli). Historku mám od své maminky, které bylo
na konci války 15.
3/ I další
vyprávění z konce druhé světové války vypravuje Helena
Kalinová: Železniční most za hospodou
Farma mezi Obřany a Bílovicemi chtěli Němci vyhodit do
povětří, ale nějak to nestihli, možná tomu někdo zabránil,
nicméně v klenbě byla vysekaná díra na nálož. Pamatuju si,
že někdy v těch 60.letech tam v tom výklenku bývaly kytky -
vlastně takové poděkování - komu, osudu, Bohu, Rudé armádě?
4/ Na kopci nad Bílovicemi se nachází dvě tajemné budovy,
které spadaly pod utajované objekty. Jednalo se o budovu
archivu ministerstva vnitra a budova zesilovací stanice
dálkových kabelů. Obě budovy díky své míře utajení
vyvolávaly v místních úvahy, co za objekty by to mohly být -
jedny z fám, které se šířily označovaly objekty jako
centrálu STB či odpalovací rampu protiletadlové obrany Brna.
Býčí skála:
1)
V Býčí skále údajně žil mohutný býk, kterého bylo
možno v okolní krajině i zahlédnout. Někdy se stalo, že býk
sešel do vesnice, kde nahlížel okny do světnice. Říkalo
se, že pokud byl v domě zrovna narozený syn, bude obdarován
býčí silou. Byli i tací, kteří se býka pokusili sledovat.
Avšak poté co zamířil do jeskyně, všem se ztratil a
dobrodruzi začali v podzemním labyrintu bloudit, dokud zde
nenalezli smrt.
Po nějaké době se přeci jen jednomu odvážlivci podařilo býka
chytit za rohy. Ten jej pak odvedl hluboko do jeskyně, kde
mu naznačil, kde má kopat. Zde nalezl dvě bečky plné dukátů,
které tu po okolních vsích loupil pověstný loupežník, který
byl za trest proměněn v býka. Mládenec polovinu rozdal,
druhou si nechal, čímž byla zlodějova duše vykoupena a býk
se tu již nikdy neukázal.
3)
Jedna z dalších pověstí vypráví o revírníkovi Trávníčkovi z
Habrůvky a nadlesním Fialovi z Babic, kteří zavírali na noc
do Býčí skály dobytek, který se přes den pásl u lesa. Jednou
se probudili rámusem, který dobytek dělal, a uviděli celou
jeskyni ozářenou. Současně slyšeli, jako by šlo veliké
zpívající procesí.
4)
Taktéž byl vypravován příběh o muzikantovi Střelcovi z
Habrůvky, který šel jednou se svým synem z hospody, kde toho
večera vyhrával. Po cestě si chtěli odpočinou a usedli někde
u Býčí skály. Po chvíli otec usnul, když se pak vzbudil,
syna nemohl najít. Po delší době hledání se mu to však přeci
jen podařilo. Synek mu pak povídal o pánech, kteří se z
ničeho nic objevili a pobídli jej k návštěvě Býčí skály. V
ní se nacházel krásně vyzdobený salon a spoustu beden s
penězi. Ty mu slibovali za to, že jim bude stavět kuželky. V
tu chvíli vše zmizlo a on se jen stěží dostal z temné
jeskyně ven. Tato pověst se objevila ve veršované formě v
Rolnickém kalendáři pro rok 1948:
Pověst o Býčí skále |
|
Jednou před dávnými - dávnými roky
údolím plničkým lesů a skal
ke svému domovu těžkými kroky
pospolu se synkem - otec se bral.
Z Habrůvky pocházel občan ten bodrý,
tupláček piva si často rád dal,
a že byl tak hináč muzikant dobrý,
kapelník každý vždy o něho stál.
Hrál dnes zas tak, až srdce se smálo,
mladým i starým že hlava se točí,
naříkat nemohl, pití že málo -
tupláčků řádeček sedí mu v očích.
Že trochu přebral, to pravda je boží.
Silnice křivá dnes - co se to děje?
Nohy jak z olova, cesta se množí...
"Tónečko, dé pozor, hať nespadneme!
Křtinské tuť potok de podlivá ceste,
chybné krok vezmeme a - jož sme tam."
"Žádné strach, tatínko, i ne, nespadneme,
Josefském húdolím cesto já znám...
Jenom co mineme to zátočino,
přindeme k myslivni, nalevo pak budeme přes mostek a
sme ho Béčine,
co be jen kameněm dohodil tak..."
Měsíček s nebe se naplno směje,
líbá se s potůčkem v údolí skal;
větérek o věrné lásce jim pěje...
Kolik již takových chvil v minulosti svál?
"Tak vidíš, chlapíko! Zdrávi sme dušli,
sedni si tuť pod ten vesoké strom;
kladínet dám si já bokem, tuť v hóščí
chvílenko spočnem si a pudem dom..."
Starý jen dopadl na kořen smrku -
usnul hned, nemohl' se přemoci;
spánek jak by kdos hodil naň s vrchu...
Kdo divit chtěl by se? Vždyť je již k půlnoci.
Bez bázně hledí hoch do stínu lesů
v noční té samotě. Proč by se bál?
Dávno již nevěří v pohádky děsů,
je denně v lesích - domorodec skal.
Však co to? Sem někdo jede?
Slyší dupot koní. -
V malé chvíli kolem něho
dvanáct ořů stojí.
Dvanáct pánů na těch ořích,
všichni k němu hledí.
Chlapec není schopen slova,
v úžasu se diví...
Měsíc na vše svítí shora.
Pán se slova jímá:
"Čekáme tě věky, hochu,
budeš věřit pravdě?
Stár jsi přesně dvanáct roků,
teď, v půlnoci právě.
Jsme zakleti za své viny v sluji Býčí skály,
kletbu sejme s nás jen hošík dvanáct roků starý.
Neboj se a pojď teď s námi
dovnitř do jeskyně,
jestli dílo podaří se,
blahobyt ti kyne!"
Chlapec se země se zvedá,
v souhlas hlavou kývá,
v srdce strach mu trochu sedá,
otec stále dřímá...
S koně skočil, hocha vede
pán ten dobrotivý;
jeskyně otvírá dveře
jeden ze družiny. |
A hle! Stůl zde plný jídel
nikdy nevídaných.
Páni s hochem kolem stolu
všichni usedají.
"Vezmi! Jez!" nabízí jemu
jídlo v zlaté míse.
Radují se, že mu chutná,
a že - nebojí se...
Síň je plná drahokamů -
všechno se tu třpytí.
Lampa z čistých diamantů
k hostině jim svítí.
Pramen vína přímo teče
ze skály tam shora
do nádoby křišťálové,
jak tékává voda.
"Přistup ke mně blíže, hochu,"
praví ten pán přední,
"vysvětlím ti věc tu trochu
dříve než se zední."
Hošík přistupuje k pánu,
těžký úkol tuší...
Však tu slyš! V jeskyně bránu
někdo zvenku buší.
"Tónečko, chlapče můj, kampak tes to zašil?
Marně já hledám tě dlóhé jož čas,
mosíme dumka hít, rád bech já tě našil!
Sleším já z Béčine jakési hlas."
Jak otce uslyšel, hoch k bráně běží.
Krásná síň zmizela na jeden ráz...
"Zítra až nad krajem půlnoc se složí,
přijď zas sem k jeskyni!" zní za ním hlas.
Vypráví otci, co v Býčině zažil,
starý však nevěří. Věc světudivná.
Událost rozřešit marně se snaží.
Půjde zas zítra sem a všecko pozná.
V Habrůvce tajemstvím žádnému není,
co ty dva potkalo v údolí skal.
Každý chtěl vidět by bohatou síni...
Nazítří u skály dav lidu stál.
Když měsíc vysoko po nebi pluje,
syn s otcem k jeskyni staví se zas,
dav všechen za nimi co nejblíž sluje.
Pojednou z jeskyně ozval se hlas:
"Tajemství žel, ach, žel - je prozrazeno,
nadlouho zas nám pomoci není!
Zakletí ve skále nám prodlouženo -
až ho z nás sejme hoch dvanáctiletý.
Tam v lese dalekém, však strom již roste,
z něhož kdys řemeslník kolébku zrobí
pro dítě, v půlnoci jež narodí se,
Bohem nám určené k vysvobození."
Nespatřil nikdo víc bohaté síně.
Páni sen předlouhý dřímají v ní,
hvězdy jim za noci šeptají vlídně
pohádky do snů. Či k probuzení?
Měsíček dnes jak tenkrát
s potůčkem se líbá,
vánek o věrné jim lásce
píseň k tomu zpívá...
Sledu po dvanácti jezdcích
dodnes není nikde. -
Zbýčiny od "táboráků"
trampské znějí písně.´ |
(Rolnický kalendář, ročník 1948,
strana 80-82) |
5) Býčí skála je také spojována se skřítky či duchy, se kterými
se tu místní lid údajně setkával odpradávna.
6)
Vyprávění Františka Touchyna, hostinského v Josefově,
přepisuje ve své vlastivědné příručce Eduard Juřička:
Matka jistého Zavadila z Josefova, 93 roků
stará, vyprávěla: Jednou jsem šla s Brňáky do Býčí skály
svítiti. Brňáci šli napřed a já jsem běžela pro světlo domů.
Když jsem se vrátila, byli již Brňáci v Býčí skále. Spěchala
jsem za nimi. V půli cestě jsem zbloudila. Chodila jsem po
samém písku a ven jsem se dostati nemohla. Slyšela jsem jak
se výletníci kolem mne již vrací, rozuměla jsem jejich řeči,
ale neviděla jsem je. Konečně počala jsem naříkat a modliti
se. Tu najednou mne něco šťouchlo a než jsem se nadála, byla
jsem před jeskyní. Brňáci byli ovšem již dávno pryč.
(Adamov a okolí; Vlastivědná příručka pro žáky, strana 19).
7)
Další příběh vypráví o habrůveckých, kteří v jeskyni při
kopání písku našli stopy draka. Zděšeni pak všichni utekli.
8) Charakter jeskyně a její tajuplná historie dává vznikat
strašidelným historkám i v dnešní době. Sami speleologové si mezi
sebou vyprávějí různé příhody, které zažili oni sami či
jejich předchůdci v útrobách jeskyně. Tyto příběhy se
předávají od jednoho člena k druhému. Jsou plné záhadných
zvuků, které nejsou v jejich silách vysvětlitelné, nejedna
příhoda vypráví o setkání s mužem v uniformě vojáka SS. Mezi
témata taktéž patří tajné a doposud neobjevené podzemní
prostory, které mají skrývat nacisty ukryté předměty. Tyto
historky doplňují údajná západoněmecká auta viděná v okolí
jeskyně, případně tajemné postavy vkrádající se do jeskyně.
Ucelený přehled o těchto jeskynních novodobých mýtech sepsal
člen ZO ČSS 6-01 Býčí skála Stanislav Vašíček, přístupné
on-line
zde.
Čertův hrádek:
1)
Podle pověsti byl hrad vybudovaný v nezvykle krátké době
neznámým rytířem. Při stavbu hradu zde však přes den nikdo
nebyl vídán a přesto přes noc stavba hradu pokročila. Říkalo
se, že je to dílo samotného ďábla. Hrad byl jako
opuštěný. Hrobové ticho však v noci vystřídal nesmírný hluk
a přitom byl hrad jako v plamenech. Vždy když začal nový
měsíc, o půlnoci uháněl od Brna k hradu černý kočár. Údajně
dokonce lítal vzduchem. U Hádů bylo k vidění tzv. Čertovo
kolo, což byl kámen se zářezem od kola. Zde se údajný černý
kočár dotkl země. Kočár na hradě zůstával do ranního zakokrhání.
Poté se opět vracel zpět. Téhož dne, kdy se takhle krajem
prohnal zmíněný kočár, ztratila se v okolí jedna mladá
dívka. Po čase však pánovi na Novém hradě došla trpělivost a
rozhodl se udeřit na Čertův hrádek. Avšak než k němu místní
lid stihl dojít, Čertův hrádek se ocitl v plamenech a celý
se sesul. Dokonce se nad tím ozval pekelný chechtot a ve
vzduchu čpěla síra. Po nějaké době, když zbytky hradu
vyhasly, vnikl lid do sklepení, kde ve zděšení nalezli
hromadu kostí a těla unesených dívek, které se na Brněnsku
ztrácely. Pozůstatky byly
pohřbeny a zbytky hradu srovnány se zemí.
2)
Po mnoha desetiletích, kdy Nový hrad už sloužil jen hajnému,
procházel tímto krajem olomoucký kovář, který byl ve světě
na zkušené. Došel právě na Nový hrad, kde jej hajný uvítal a
postěžoval si o údělu, který místní lid v těžkých dobách
zakouší - rozboření Nového hradu v poslední válce a následné
strašení na nedalekém zpustlém hrádku. Lidé se mu z daleka
vyhýbali. To tovaryš se rozhodl, i přes hajného nesouhlas,
na Čertově hradě přespat. Vyžádal si od něj pouze kovářský měch,
léčky, dvě svíčky, knihu na čtení a něco k jídlu a pití. Po
obstarání všech věcí se tovaryš vydal na hrádek. Tu se
ubytoval v prvním patře. Po odbytí dvanácté hodiny se ozvalo
hrčení kočáru z něhož na nádvoří vystoupil pán s černým
kloboukem. Zpod klobouku mu vyčuhovaly malé růžky a při
chůzi napadá na jednu nohu, která byla zakončena kopytem. Když záhadný
pán vešel do místnosti kde byl ubytovaný i kovář, požadoval
po něm vysvětlení. Tu popadl čerta kovář za rohy a praštil s
ním o zem, svázal jej léčkami a strčil mu hlavu do měchu.
Popadl následně palici a tak dlouho tloukl čerta do nohy, až
mu vlastnoručně podepsal, že již více na hrádek nevkročí.
Poté jej propustil a čert s ostudou utekl zpět do pekla. Druhý
den společně s hajným nalezli ve sklepení hrádku dvanáct
zabitých žen, které následně pohřbili. Kovář hrádek dostal
za odměnu. Přivedl sem svého otce, se kterým zde žil.
Jedovnice:
1) O původu názvu městyse Jedovnice se povídá, že jej
vymyslel rytíř Crha z Čeblovic, který si v té době projížděl
nově nabyté území, které získal za svoji věrnost českému
králi. Právě mezi Blanskem a Vyškovem, kde narazil na místo,
kde stálo pár domků. Když od místního starce, který seděl
před jedním stavením na lavičce, zjistil, že toto místo nemá
žádného jména, zvolal: "Co, tak já jedo v nic? Bodeme teda
této dědině říkat Jedovnice."
2) Za Jedovnicemi, v místě dnešního rybníka Budkovana,
kdysi stávala rozlehlá obec. Její jméno bylo Budkovany.
Avšak v dobách válečných, kdy do kraje vtrhl nepřítel, byly
Budkovany vypáleny a rozbořeny. Do nedaleké studánky se
zřítila, při této zkáze, kostelní věž se zvony. Od té doby
se na Veliký pátek, den sv. Barbory,
které byl kostel zasvěcen, a o slavnosti Božího Těla ze
studánky
ozývají zvonící zvony. Uslyší je však jen ti, kteří jsou
poctiví a spravedliví. O vodě z této studánky se povídá, že
je železitá od rzi zvonů a má velikou léčivou moc. Na
hladině se pak některým údajně zjevila velebná svátost. O
velikonočních pašijích se ve studánce zjevuje miska plná
dukátů.
3) V Rakoveckém žlebu se kdysi nacházely tři vesnice -
Rakovany, Rečany a Kamenná, které však zanikly. Podle
pověstí hoří na místech zaniklých obcí na Velký pátek modrým
plamenem poklady. Na dušičky se pak celým údolím prochází
zástup mrtvým či zlý panský dráb.
Kostelík:
1)
Eduard Juřička ve své práci přepisuje vyprávění:
Jistý dráteník
Jurka spával obyčejně v Kostelíku u Býčí skály. Jednou, když
opět spal v Kostelíku, přišlo k němu jakési ohnivé zvíře. Od
té doby nikdy tam na noc nebyl. Obyčejně uvařil si něco k
snědku v Kostelíku, ale na noc přišel k nám. (Adamov a
okolí; Vlastivědná příručka pro žáky, strana 19).
Křtiny:
1) Podle starých pověstích zde v 9. století, po svém
příchodu na Moravu, křtili Cyril a Metoděj a jejich žáci. Od
čehož je odvozen taktéž latinský název údolí - Vallis
baptismi - Údolí křtu. Na počest těchto dvou věrozvěstů byl
ve křtinském zámeckém parku v září 2013 odhaleno
sousoší Cyrila a Metoděje.
2) S kamennou sochou Panny Marie, která je nyní umístěna na
hlavním oltáři kostela Jména Panny Marie, je spojena legenda
o jejím nálezu v křoví poblíž Bukovinky (někdy se vypráví o
nalezení na kaštanu). Socha byla zprvu umístěna v tamní
kostelíku. Poprvé pověst zmiňuje Vigsius v roce 1663, dalším
byl roku 1738 Jakub Tiehan, který zmiňuje, že pochází z
Palestiny, z kamene Mariina hrobu, odkud ji přinesl anděl.
Do Křtin se socha měla dostat v roce 1210.
3) Podle pověsti, která se mezi místním lidem šířila, by
měly být pod chrámem Jména Panny Marie vybudován rozsáhlý
komplex chodeb. Jedna z nich měla vést do nedaleké Bukovinky,
další pak Habrovsko. Zde se někde měl nacházet jeden ze
vchodů opatřený železným schodištěm. Podzemí mělo být údajně
napojeno také na některé krasové jeskyně Křtinského údolí.
Myší díra:
1)
Novodobá historka spojená s okolím Myší díry:
V Bílovicích se po válce vykládala
historka, že někde ve strážním domku u Myší díry žena
hlídače měla rodit v květnu 1945. A tak šel muž Myší dírou
nahoru do Útěchova pro porodní bábu, jenže Němci ho cestou
zastřelili. Tak tam ta žena prý porodila úplně sama.
Nový hrad:
1)
Pověst o dobytí hradu vypráví, že hlídka hradu nebyla příliš
obezřetná a v otevřené bráně hrála kostky. Díky tomu neměli
Švédové sebevětší problémy s dobytím hradu. Jiná pověst vypráví o zradě olomučanského
občana Vokouna, který pro peníze Švédy slíbenými, přivedl
nepřátelská vojska tajnými stezkami až k hradu a zvoláním na
ostrahu brány nechal spustit padací most. Po vyplenění hradu dostal odměnu, které si
však dlouho neužil. Rozzlobení olomučanští občané jej hodily
do propasti v jedné z jeskyní Moravského krasu, která po něm
nese název -
Vokounka.
2)
Další pověst vypráví o služebné žijící na hradě, která
se díky své kráse stala trnem v oku hradní paní. Ta ji
jednoho dne obvinila z krádeže prstenu. Proto rozkázala aby
byla na místě zvaném Kolohnát vpletena do kola. Avšak jeden večer
se u hradní paní v komnatě zjevila zavražděná mladá
služebná. Krutá žena toto setkání nepřežila. Od těch dob se
v noci z Kolohnátu ozývalo bolestné naříkání. Hradní pán, na
radu kaplana, zde nechal zbudoval železný kříž. Od těch dob
se již nářek neozýval. Název Kolohnát je zachován dodnes,
ale jelikož Nový hrad nikdy neměl uděleno hrdelní právo, je
zřejmé, že název pochází ze zkomoleniny slova
kolonáda, která nad adamovským zámkem stávala.
3)
V období první světové války žil na hradě starý hajný, se
kterým žila pohledná schovanka. Ta se chtěla oženit s
pekařem z Olomučan, avšak proti tomu byl hajný. Ten byl
jednoho dne nalezen na políčku u hradu mrtev, zastřelen
kulovnicí. Podezření padlo na dvojici milenců, avšak u soudu
se nepodařilo jejich obvinění prokázat. Po propuštění z
vazby se vzali a odstěhovali do Brna. O šedesát let později
se k vraždě hajného přiznal na smrtelné posteli jeden muž z Olomučan.
Pověst se opravdu zakládá na pravdivém základu, který se
odehrál v roce 1914.
Vražda byla inspirací pro Jaroslava Marchu, který tuto
událost zapracoval do jednoho příběhu své knihy Bouda pod Těšankou:
... Ale spravedlnost byla na Denkově straně. Jednoho
dne ráno našli Denka na světlině kus od hradu ležet
naznak a zbroceného krví. Měl střelnou ránu v zádech a
komise usoudila, že rána vyšla ze staré střílny hradní
věže. Našly se tam vlastní Denkovy nábojnice. Pachatel
nebyl vypátrán... (Bouda pod Těšankou, 1943,
s. 144-145)
Olomučany:
1)
Jan Knies ve své knize Blanenský okres popisuje vznik názvu obce:
Dle bájivé tradice lidu stával prý zde
původně na "Příhonech" dvůr, k němuž náležely celé
"Padělky". O dvoře činí se zmínka v dějinách r. 1562. Když
však dvůr byl vypálen Švédy, utekli obyvatelé do okolních
lesů, kdež byli nepřítelem (pláč dětský upozornil
Švédy) pobiti mimo rodiny Syrového, Blažicovu a Čumovu,
které v lesích zdivočely. Když sem zavítal na hon Maxim. Lichtenštejn, potkal náhodou zdivočelou ženu obnaženou -
slula Mucena - a dal ubohým zde vystavěti mlýn a několik
chalup, které na věčnou paměť pojmenoval (dle Muceny)
Holomuceny, z čehož prý vzniklo Olomučany. ( Blanenský
okres, 2008, strana ?)
2) Druhá varianta pověsti o původu jména pak vypráví o
drvoštěpech, který na toto místo došli z Olomouce, aby zde
mýtili hluboké lesy.
Ptačí svatyně:
1)
Z Vlastivědných zpráv přebírám příběh o dvou milencích:
V adamovském údolí u prvého tunelu k Brnu leží kus líbezného
nebe pro mladé milování. Mlčí tam krásné stromy, zpívají
ptáci a voní řeka. V ta místa, kde se říkalo "U ptačí
reservace" přijeli jednoho dne dva milenci z Brna. Jak už to
bývá, oba mladí, krásní, ale on bohatých rodičů chlapec a
ona chudobná dívka. Ráno když šli lidé na louky, našli je na
kraji lesa oba mrtvé, zastřelené.
Na lístečku bylo rukou děvčete napsáno: Přijeli jsme do
tohoto krásného místa umřít, abychom byli na věky svoji. Já
jsem si vymínila, aby napřed zastřelil mne a šáteček, co
jsem mu vyšila, namočil ve vodě studánky v lese a umyl mi
tvář, abych nebyla zakrvácena! Pak aby zastřelil teprve
sebe! Pochovejte nás na adamovském hřbitově, který je tak
krásně smutný, jako byla naše láska. (Vlastivědné
zprávy z Adamova a okolí, ročník 1960, číslo 3, strana 8).
Na stejném motivu byla skoro o sto let později složena
báseň, která je taktéž uvedena ve Vlastivědných zprávách,
autor nebyl uveden:
Přišli jednou k nám
on a ona, oba z Brna
sem k našim lukám.
Když lidé šli v tu ránu
oba mrtvé tam!
Každý usoudil,
že do šátku, na památku
tváře ji umyl,
pak usedl vedle ní
do hořkého lupení,
sebe zastřelil.
Pochovali je
v jednom hrobě na krchově
u zdi, tam kde je
místo jen pro samovrahy,
jej i děvče jeho drahý
až za aleje!
Snad se pomodlíš
v Adamově na tom hrobě
až ho uvidíš!
Je zarostlý travičkou,
běž vedle zdi cestičkou,
nemá žádný kříž.
(Vlastivědné zprávy z Adamova a okolí, ročník 1960,
číslo 3, strana 7 a 8) Ronov:
1)
Na troskách hradu podle pověsti sídlí strašidla. Na tomto
místě se podle
povídání nesměl nikdo zdržet přes poledne. Jedna dívka z
Bílovic šla kdysi na trávu a zůstala zde až do poledne.
Když si však vzpomněla na vyprávění o strašidlech, chtěla
odejít. Avšak neviditelná síla jí nedovolila se pohnout.
Zároveň uviděla průvod vil - vzdušných bytostí v bělostných
závojích a uslyšela tajemný, líbezný zpěv. Po chvíli kouzlo
pominulo a dívka mohla odejít.
Podle jiné pověsti při klekání na Ronově utichnou ptáci a
zjevuje se rytíř se zkrvavenýma rukama - zřejmě duch
loupežného rytíře, který pro své zlé činy nemá v hrobě
pokoje.
2) Kamil Pokorný na webu agartha.cz uvádí méně známou pověst:
Severovýchodně od vsi v lese, pod zbytky zdí Ronovského
paláce, je prý ukryt veliký kotel s penězi. Vstup k němu se
otvírá dvakrát do roka: o velikonocích při čtení pašijí, a o
jitřní vánoční mši. Kdo kotel spatří, má s ním devětkrát
obejít hradby, jinak se do pekel propadne... (Hradní
zřícenina Ranov, nad Adamovem u Brna, http://agartha.cz/html/pruzkumy/okoli/ronov/index.php)
Rudice:
1) Podle pověstí slouží skály nedaleko Rudice, které nesou
název Kolibky, jako brána do našeho světa z podzemní říše.
Tyto skály, které se rozestupují vždy v noci, umožňují
výstup hadímu králi.
Studánka U Lišky:
1)
Podle pověsti se u této studánky zjevil anděl, který
studánce požehnal. Od té doby je údajně voda z ní tekoucí léčivá.
Svatá Kateřina:
1) Na místě, kde kostel nyní stojí, se nacházel, podle
místní legendy, pohanský obětní kámen, známý jako "hrubý"
nebo "běsůj", kolem kterého strašilo. Když šel člověk od
Vranova do Kateřiny touto cestou, skočil mu na záda velký
černý pes. Na kameni seděla bílá dívka, která v noci lkala a
naříkala. Hajný Petlach proto kámen rozbil.
2) Dle starého vyprávění zde měli kázat po svém příchodu na
Moravu Cyril a Metoděj. Jako upomínka na to zde byl
vybudován kostel svaté Kateřiny. Střízlivější legendy
popisují místo jen jako zastávku věrozvěstů při cestě z
Olomouce do Brna. Údajně zde vztyčili kříž, na jehož místě
později vyrostl kostel.
3) O založení nynějšího kostelíka koluje také pověst, ve
které pán Nového hradu ze svého sídla při výhledu zahlédl
kopec, který byl nápadný červenou barvou. Vyslaní vojáci
zjistili, že barvu kopce ovlivňuje množství zralých jahod,
které zde rostly. Na památku tohoto úkazu zde novohradský
pán nechal zbudovat kostel.
4) Novodobější příběh vypráví o mlýnu, který se nachází
východně od Svaté Kateřiny, vyprávěním jej zpracovala
Barbora Komárková ve své bakalářské práci v roce 2011:
V údolí řeky Svitavy stával Mackův mlýn s hostincem pro pocestné. V ústním podání se dochoval tento
příběh. Jednoho dne k večeru přišel do hostince pocestný a prosil o občerstvení a nocleh.
V hostinci v tu chvíli odpočíval také myslivec Anton, měl u sebe lovecký nůž, kterým si krájel
chléb k večeři. Po večeři odešel, avšak tento nůž v hostinci zapomněl. Jeho nevěstou byla Růženka
z Kateřiny. Pocestný se chtěl po večeři odebrat na odpočinek, vytáhl opasek, aby mohl zaplatit
večeři a nocleh a brzy ráno odejít. Mlynář zpozoroval, že pocestný má opasek plný peněz, nemohl
usnout a promýšlel si plán, jak se peněz zmocnit. V tom si všimnul loveckého nože myslivce Antona a
rozhodl se pocestného nožem zavraždit, čímž by padlo podezření z vraždy na Antona. V noci, když
pocestný upadl do hlubokého spánku, ho hostinský zavraždil. Odnesl ho ven do křoví u mlýna, nůž
pohodil k mrtvému a opasek plný peněz pečlivě uschoval. Když byl mrtvý pocestný nalezen i s nožem
jako vražedným nástrojem, začalo zjišťování, komu nůž patří. Mlynář pod přísahou prohlásil, že
vrahem je myslivec Anton. Nikdo myslivci nevěřil, že je nevinen. Byl odsouzen na doživotí do vězení
na hrad Špilberk. Tam strávil dlouhých 18 roků v hrozných podmínkách v podzemním vězení. Až na
smrtelné posteli se chamtivý mlynář přiznal knězi k vraždě a loupeži pocestného. Myslivec Anton byl
tedy ihned propuštěn na svobodu, ale s podlomeným zdravím brzy zemřel. Nevěsta Růženka se po jeho
odsouzení utrápila a žalem zemřela, už se spolu nikdy nesetkali. Tím skončil život dvou mladých
nevinných lidí. (Deník průvodce obcí Šebrov-Kateřina, s. 12)
Svitava:
1)
V řece Svitavě žilo podle pověstí také několik nadpřirozených bytostí.
Například u Bílovic se vyskytovala krásná vodní vála. Tu
taky zvěčnil Rudolf Těsnohlídek (1882
– 1928) ve své knížce Čimčirýnek a chlapci. Údajně se zjevovala jen lidem s čistým
srdcem a pouze jedenkrát za celý život.
2)
Další postavou žijící v této řece měl být vodník, kterého
vídaly místní děti. Když jej děti uviděly, proměnil se ve
zlatý košíček, pak v kytici a nakonec zmizel ve vodě. Mezi
další, kdo se údajně s vodníkem setkali, byl i dědeček pana
Dosedly z Olomučan. Ten se vracel s jedním sousedem z lovu
raků od Svitavy. Bylo již přítmí a oni procházeli hlubokým
údolím k Dlouhým vrchům. Najednou se z potoka, který tímto
údolím protéká, ozvalo: "Ruli! Ruli". Z bedničky, kterou
sebou nesli a kde byli uloženi raci, zazněla odpověď: "Ruli!
Ruli". Oba polekaní vysypali obsah bedničky a uháněli k
domovu. V bedničce údajně byl i omylem ulovený hastrman.
Hamerský mlýn:
1) Podle zápisků kroniky obce Kanice se v řece u mlýna
utopilo dítě mlynáře. Současný majitel mlýna Daniel Hlobil,
který budovu opravuje, potvrzuje, že bývá od řeky slyšet
dětský pláč a z okna kovárny vídá při řece prapodivnou
postavu.
Šumberova díra:
1)
S Hádeckou planinou je především spojena pověst o Janu Šumberovi (někde i jako Šembera) z Boskovic, který byl moravským šlechticem. Tamní
lid si o něm vyprávěl, podle toho jak hýřil penězi, jejíž
zdroj byl takřka bezedný, a z důvodu nepotrestání jeho temných skutků apod., že se upsal ďáblu. Právě ďábel měl za
jeho duši Šumeberovi poskytnout bohatství a beztrestnost
skutků. Krajem se vypráví, že když si pro něj přišel na
konci života čert, pokusil se jej Jan obelstít. Požádal
čerta o splnění posledního přání - zorat kus jeho pozemku.
Právě Hády měl Šumbera na mysli. Skalnaté Hády měly čerta
přelstít. Avšak poté co se pluh zabořil do skály a po chvíli
ji celou zoral, málem Šumbera oněměl úžasem. Tato skála jde
do dnešních dnů na Hádech spatřit, dokonce údajně s jedním
otiskem kopyta od čerta. Po dokončení posledního přání se
čert pouze zachechtal a Šumbery popadl a zmizel s ním v
díře, která se otevřela. Míněnou dírou je současná jeskyně - Šumberova díra.
Vaječník:
1) Název údolí podle dochované pověsti měl vzniknout podle
příhody, která se zde udála koncem třicetileté války. Po
vyrabování několika okolních obcí se švédské vojsko
utábořilo se svými povozy na horní hraně údolí. V noci pak
občané z blízké obce Babice pronikli nepozorovaně do tábora
a Švédům shodili poslední vůz v koloně do hlubokého údolí.
Později, když Švédové odtáhli, zjistili Babičtí, že povoz
byl naložen vejci, která se pádem do kaňonu všechna rozbila.
Vranov:
1)
Další z pověstí vypráví příběh moravského řezbáře Jana,
který se vrací do svého kraje z Itálie, kde se vyučil svému
řemeslu. Znaven cestou, rozhodl se přenocovat uprostřed
hlubokých lesů. Když se však probudil, kolem něj stáli
loupežníci. Nejprve jej chtěli zabít, ale poté se rozhodli,
že mladý člověk by se jim mohl hodit a tak jej vzali sebou
do své jeskyně jako vězně. Využívali jej na nejrůznější
práce, ale ani přesto se nehodlal vzdát chtíče k návratu
mezi obyčejné lidi. Jednou se mu dokonce zdál se, kdy k němu
přistoupila krásná paní, usmála se a pohladila jej po
vlasech a pošeptala "Nezoufej". Potom mu v lese ukázala dutý
strom. Ze snu byl však opět vyrušen a jeho dennodenní práce
musela pokračovat. Nějakou dobu takhle ubíhal čas. Řezbář si
dokonce potají počal vyřezávat sošku Panny Marie. Jednou,
kdy měl jít do lesa pomoc se sbíráním nakradené kořisti,
vzal z vnitřního vnuknutí sošku sebou. Když došli na místo,
kde byly nakradené věci uschovány, poznal Jan, že jsou na
místě, o kterém se mu kdysi zdál sen. Strom úplně stejný i s
vnitřní dutinou. Do té potají ukryl sošku Panny Marie. Při
návratu s cennými věcmi byl Jan i dva loupežníci zadrženi
ozbrojenci, kteří po loupežnících delší dobu pátrali. Jan
jim všechno o zlodějích pověděl a dokonce jim ukázal jejich
jeskyni. Naštěstí mu uvěřili a tak se konečně po dlouhé době
mohl vrátit zpět do civilizace. Usadil se v Brně a i
přestože prošel okolní lesy křížem krážem, dutý strom již
nenašel.
2)
Na předešlý příběh navazuje i další, který popisuje jak bylo
vybráno místo pro stavbu původního kostela na Vranově. To
bylo v dobách, kdy v Brně působil zemský maršál Vilém.
Byl již nějakou dobu slepý, když se mu ve snu zjevila Panna
Marie a pravila mu: "Pomohu ti, budeš opět vidět tak jako
dříve, musíš však k větší slávě Boží na vranovské hoře vystavěti nový kostel." Na druhý den ráno se vydal ne cestu
k Vranovu. Jeho kůň se mnohokrát zastavil na cestě od
Soběšic do Vranova a odmítal se pohnout, dokud místo nebylo
označeno. Až naposledy se zastavil na vranovské hoře. Z té
už dál nepokračoval. Vilém tedy dal na tomto místě postaviti
kostel. První den bylo na tomto složeno dřevo na stavbu.
Přes noc však dřevo bylo samo od sebe složeno na protějším
kopci, kolem dvou dubů. Mezi nimi byla na druhý den nalezena
soška Panny Marie, kterou kdysi vyřezal řezbář Jan. Kostel
byl tedy zbudován na tomto místě a dřevěná soška byla
umístěna na hlavní oltář. Poté se Vilémovi vrátil zrak, což
se rozneslo po celém širém okolí a tento malý kostelíček
začali navštěvovat zástupy poutníků očekávající další
zázraky.
3) Olomučanský soused, který mířil o Vánocích do Vranova na
půlnoční, spatřil někde na vranovské rovině nad kopcem
ohníček. Využil jej tedy a jeden žhavý uhlík si vložil na
tabák do fajfky. Protože u ohně nikdo nebyl, pokračoval
poutník dál. Nedaleko cíle mu dýmka dohořela, zastavil se
tedy, aby ji vyklepal. Z dýmky při tom něco vypadlo a při
dopadu na zem zazvonilo. Soused však na zemi nic nenašel,
ani když hledal na místě, které si označil, za světla při
návratu z Vranova. Oheň podle něj byl ve skutečnosti
hořícími penězi. Uhlík pak jeden peníz, který se však
nadobro ztratil. Ani po ohni nezůstala ve sněhu sebemenší
stopa.
Zdroje:
KNIES, Jan. Blanenský okres, 1902. Brno: Musejní
spolek v Brně. s. 108.
MARCHA, Jaroslav. Bouda pod Těšankou. Praha:
Nakladatelství Jos. Lukasík, 1943. s. 144-145.
KLADIVO, Berthold. Hvězdy nad krasem. Brno: Osvětová
rada v Blansku, 1946. 150 s.
WÁGNER, Jaromír. Z pověstí adamovských lesů. Vlastivědné zprávy z Adamova a okolí, 1959, roč. III, č. 3.
Adamov: Historicko-vlastivědný kroužek. s. 3-16.
ZÁPAD, Petr. Písničky složené na motivy skoro 100 let staré. Vlastivědné zprávy z Adamova a okolí, 1960, roč. IV, č. 3.
Adamov: Historicko-vlastivědný kroužek. s. 3-16.
SOBOL, Antonín. Prehistorická soška bronzového býka ve
vztahu k pověstem a k názvu jeskyně Býčí skála u Adamova. Vlastivědné zprávy z Adamova a okolí, 1960, roč. VII, č.
1.
Adamov: Historicko-vlastivědný kroužek. s. 1-3.
SOBOL, Antonín. Prehistorická soška bronzového býka ve
vztahu k pověstem a k názvu jeskyně Býčí skála u Adamova. Vlastivědné zprávy z Adamova a okolí, 1960, roč. VII, č.
2.
Adamov: Historicko-vlastivědný kroužek. s. 2-6.
WANKEL, Jindřich. Obrazy z Moravského Švýcarska a jeho
minulosti, 1984. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost
v Brně. s. 210, 220-221.
VAŠEK, Leo. Nový hrad u Adamova; historie a pověsti.
Brno: Bolzano, 1994. s. 29-48.
KOMÁRKOVÁ, Barbora. Kapitoly z historie obce Šebrov-Kateřina a jejich využití ve výuce na 1. stupni základní školy. Brno: Bakalářská práce, 2011. s.
12.
KOMÁRKOVÁ, Barbora. Deník průvodce obcí Šebrov-Kateřina. Brno: Bakalářská práce, 2011. s.
12.
Kolektiv autorů. Staré pověsti bílovické aneb povídačky
lesů, vod a strání. Bílovický Zpravodaj, 2017, roč. 4,
č. prosinec. Bílovice: Obec Bílovice nad Svitavou. s. 15-24.
DOLEŽAL, Milan. Zázračné a léčivé studánky. [online].
[cit. 2013-11-19]. Dostupné z: <http://exorcie.blogspot.cz/2011/01/zazracnea-lecive-studanky-milandolezal.html>
TESHIM, Theodor. Blansek, hrad v Moravském krasu. [online].
[cit. 2013-11-20]. Dostupné z:
<http://www.treking.cz/regiony/hrad-blansek.htm>
Bez uvedení autora. O prokletí rytíře Čertoryje.
[online]. [cit. 2013-11-20]. Dostupné z:
<http://www.blanensko.cz/o-prokleti-rytire-certoryje/>
POKORNÝ, Kamil. Křtiny - odvodňovací štola. [online].
[cit. 2013-11-20]. Dostupné z:
<http://agartha.cz/html/pruzkumy/okoli/krtiny/index.php>
POKORNÝ, Kamil. Hrad Obřany (severní okraj Brna).
[online]. [cit. 2013-11-20]. Dostupné z:
<http://agartha.cz/html/pruzkumy/okoli/obrany/index.php>
POKORNÝ, Kamil. Hradní zřícenina Ranov, nad Adamovem u
Brna. [online]. [cit. 2013-11-20]. Dostupné z:
<http://agartha.cz/html/pruzkumy/okoli/ronov/index.php>
POKORNÝ, Kamil. Tajemný hrad Blansek. [online]. [cit.
2013-11-20]. Dostupné z:
<http://agartha.cz/html/pruzkumy/okoli/blansek/index.php>
POKORNÝ, Kamil. Vranov nad Útěchovem. [online]. [cit.
2013-11-20]. Dostupné z: <http://agartha.cz/html/pruzkumy/okoli/vranov/index.php>
Bez uvedení autora. Historie. [online]. [cit.
2013-11-21]. Dostupné z: <http://www.utechov.cz/historie/>
Bez uvedení autora. Údolí Vaječník [online]. [cit.
2020-04-12]. Dostupné z: <https://www.turistika.cz/mista/udoli-vajecnik/detail> |