Vokounka je jeskyně na východním okraji Křtinského údolí.
Krátká vstupní chodba končí propastí 11 metrů hlubokou. Ta ústí do většího dómu. Jeskyně má několik dalších prostor. V současné době je jeskyně nepřístupná. Jeskyně je významná i svými pravěkými archeologickými nálezy ve vstupní části a propasti.
Název dle pověsti získala po olomučanském občanovi, tzv. Vavřinci Vokounovi, který zradil ochránce Nového hradu a roku 1645 Švédům pomohl hrad dobýt. Tuto pověst podpořil nález ostatků na dně propasti. Pověst poprvé zpracoval ve svém díle Údolí křtu neboli Křtinské čili Útulku (Vallis Baptismi Alias Kyriteinensis seu diversorii) zábrdovický mnich Martin Alexandr Vigsius: „A tak v tomto údolí (všímej si, čtenáři, této krajiny, a přejdi u cesty, která vede od Bílovic) číhá opuštěnost, ukazující na protější straně dvojitý otvor ve skalách: ústí jednoho je úzké a(c) temné a je svíráno těmito těsnými místy, takže když nepřijme přistěhovalce není-li to čtyřnohý tvor, také ho nepropustí. Vnitřní prostory se dále pozvolna rozšiřují a kvůli srázu a propasti je v nich nebezpečno; proto – jestliže bys dbal jen o to, kolik obratnosti je třeba vynaložit, tě nebezpečí poučí, abys nezahynul. Chvátáš-li tam, (d) nejsi člověkem jen po celý tento den! Můžeš vidět ústí srázu, ne dno; a ovšem, sestup se jeví jako snadný, (e) ale obrátit krok zpět není v naší moci. Sem na tu stranu byl [svými] druhy svržen Vavřinec Vokoun, onen přeběhlík bez špetky cti a zrádce prastaré tvrze Nového hradu, která leží na nepřístupné skále (lze si prohlédnout už nanejvýš sutiny a nějaké zdi na hromadě), a odpykal trest za svou zradu; věř, že (f) hoden mzdy své je dělník, který kvůli zaslepenému hladu po zlatě s oddílem švédského vojska zabodával vítězné znamení na tomto nejvyšším vrcholku hřebene pro křtinskou kořist: nedlouho potom, jako Ikarus zbavený křídel, sestoupil do hlubiny; kvůli posvátným předmětům křtinské Matky, kvůli předmětům činícím zázraky, které baltští psi zběsile rozkradli, bezbožně zneuctili a potupně převzali, kvůli výsadám, povoleným co nejlaskavěji římskou církví, nebyl hoden tohoto skalnatého peří, do něhož vrazil, nýbrž do běla rozžhaveného řeřavého uhlí, jež [by] bylo sneseno pod převis místo měkké podušky: zbabělý zrádce (g) se nemusel ze své sudby, která se v tísnivé době obrací na tu i na onu stranu, vyspat do doupěte hadů a žab...“ (Údolí křtu neboli Křtinské čili útulku, s. 5)
O jeskyni dále psal roku 1864 Davorin Kříž Lišenský (původní pseudonym krasového badatele dr. Martina Kříže), který v pozdějších letech ve svých spisech vedle popisu jeskyně připojil též důležité výškové údaje. V roce 1906 Hermann Bock (1882–1969) jeskyni zmapoval.
Dne 31. května 1933 vyšel v Lidových novinách článek Josefa Skutila Osudy švédského důstojníka Kallenberga u Brna. Mimojiné se v něm píše: „... Jeskyňka Vokounka upomínající na tohoto proradce je pátá jeskyně Josefského údolí, ležící na pravé straně křtinského potoka v lesní trati na Okluku, z křtinské cesty dobře patrná; je v ní asi desítimetrová propast, kde dr. M. Kříž nalezl kostrové pozůstkatky několika individuí různého stáří a rodu. Pozoruhodná je z těchto pozůstkatků lidských jedna mužská mozkovna, jejíž čelo, čelní hrboly a celý tvar ukazují na mladickou rachitis. Přirozeně není možno tvrditi, že by to byla lebka Vokounova, o jehož zradě píše M. A. Vigsius...“ (Lidové noviny, 31. května 1933)
Zdroje
- VIGSIUS, Martin Alexandr. Údolí křtu neboli Křtinské čili útulku. Olomouc: Zábrdovický klášter, 1663, s. 5. Překlad Jakuba Žytky.
- SKUTIL, Josef. Osudy švédského důstojníka Kallenberga u Brna v Lidové noviny 41, 31.5.1933, s. 3.
- ABSOLON, Karel. Moravský kras 2. díl. Praha: Academia, 1970, s. 235.
- WANKEL, Jindřich. Obrazy z Moravského Švýcarska a jeho minulosti. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 1984, s. 230.