Střední odborné učiliště Adamovských strojíren

Současná podoba bývalého internátu, který byl přebudován na bytový dům

Střední odborné učiliště Adamovských strojíren byla učňovská střední škola v Adamově, která byla zřízena Adamovskými strojírnami.

Historie

Kdy se započalo s výukou učňů v Adamově není známo. Je však pravděpodobné, že k výuce docházelo již v dřívější době u jednotlivých živnostníků z adamovského okolí. Na počátku 20. století byly zřizovány tzv. pokračovací školy. Původně byli místní žáci nuceni navštěvovat tyto školy v Blansku či Brně. Roku 1908 byla zřízena pokračovací škola při obecné škole v Adamově. Kromě učitelů z obecné a měšťanské školy na ní vyučovali také jako odborníci někteří z továrních úředníků. Učni školu navštěvovali vždy v sobotu odpoledne a v neděli dopoledne, tedy mimo pracovní dobu. V roce 1922 je v Pamětní knize uveden Antonín Tillhon jako správce této školy (správcem byli vždy správci školy obecné), která byla nazvaná jako pokračovací škola živnostenská pro kovodělníky. Snad do roku 1932 byla pokračovací škola umístěna v budově obecní školy, po tomto roce byla přestěhována snad do budovy číslo 101. Tato škola pak byla od 1. září 1937 zrušena a na žádost závodu přeměněna na školu závodní – tedy závodní učňovskou školu.

Závodní učňovská škola tak začala vyučovat teoretickou část v budově zámečku, praktickou pak ve staré nářaďovně a budově VK ve 4. podlaží. Prvním ředitelem se stal ing. Vilém Kindl, ostatní učitelé byli např. Václav Pecha, Vladimír Horák, Leo Kunc, Karel Horák, Augustin Streit, Josef Marek, Stanislav Spiegel, Havel, Pekadze, Zbytovský a další. Vždy se jednalo o pracovníky závodu. Vedoucími instruktory pro dílenskou výchovu byli Jan Stropek.

V roce 1949 byla učňovská dílna přemístěna do pátého patra budovy VK. V následujícím roce pak do řezárny. V letech 1946–1950 byli učni umisťováni ve třech dřevěných barácích na Kolonii. Vedoucím v těchto domovech se stal Richard Beránek. Od roku 1950 bylo ubytování přemístěno do ubikací po stavební firmě Baraba v Josefově. V souvislosti s rozvojem výroby v závodě se staly prostory pro teoretickou výuku nevyhovující a hledalo se náhradní řešení. Do roku 1951 navštěvovali učni základní odbornou školu v Blansku. Od roku 1951 byla zřízena škola v Josefově.

Podle zákona č. 89 z roku 1958 (Zákon o výchově dorostu k povolání v učebním poměru) byla výchova učňů svěřena výrobním podnikům, v našem případě tedy Adamovským strojírnám. Tímto se současná škola změnila na Odborné učiliště Adamovských strojíren.

V Kronice obce Adamova z roku 1959 se uvádí: „Pro potřeby závodu sloužilo v Josefově učiliště Státních pracovních záloh, vychovávající dělnický dorost zejména v oborech soustružník, frézař, zámečník a brusič. Do tohoto učiliště vesměs přicházeli ti mladí, kteří ukončili vzdělání na OSŠ spíše s průměrným až podprůměrným prospěchem. Přednost při přijímání do učiliště měly děti zaměstnanců závodu. V závodě samém bylo již roku 1956 zřízeno t. zv. učební oddělení, které zajišťovalo nábor zájemců o středoškolské studium a spoluorganizovalo s patřičnými středními školami celý průběh školního roku. Večerní studium bylo časováno do odpoledních hodin po skončení ranní směny. Třídy byly situovány do dřevěných budov u nádraží, jimž se přezdívalo Barrandov podle vzdálené podobnosti s pražskými fotoateliéry. V roce 1959 zde končil 3. ročník nástavby vyšší průmyslové školy, v němž výuku 15 dospělých studentů zajišťovala Střední průmyslová škola strojnická v Jedovnicích. Z tohoto ročníku ukončilo nástavbové studium 14 osob, z nichž 10 bylo s vyznamenáním. Současně probíhala výuka na zřízené pobočce nižší průmyslovky se dvěma třídami po 21 studentech. Připravovalo se i v místě večerní studium pro zájemce o získání všeobecného středoškolského vzdělání na jedenáctileté střední škole a na střední ekonomické škole.“ (Kronika obce Adamova, s. 33 a 34)

Ze strohého zápisu v obecní kronice z roku 1961 se dovídáme, že se vyučovaly stejné obory jako ve výše zmíněné citaci.

V roce 1966 byla dokončena stavba internátu (číslo popisné 322) pro žáky středního učiliště. Zázemí nové stavby činilo 5 učeben, 2 kulturní místnosti, jedna bytová jednotka a 151 bytových buněk s 316 lůžky. Od 1. září téhož roku byla škola v užívání.

Od roku 1967 bylo započato s prosazováním záměru výstavby areálu učiliště ve Střelčí. Tento projekt však nebyl nikdy realizován.

V roce 1980 se Odborné učiliště Adamovských strojíren mění na Střední odborné učiliště strojírenské, které vzniklo 26. května 1980. Jsou zaváděny nové obory – obráběč kovů, strojní mechanik, mechanik seřizovač pro obráběcí stroje a linky s maturitou a dvouletý obor strojírenská výroba. O dva roky musela škola vyřešit nedostatek učeben pronájmem několika tříd na Základní devítileté škole.

V letech 1979–1981 se vyučilo na zdejším učilišti 60 Vietnamců – 30 soustružníků, 10 frézařů a 20 strojních zámečníků a v letech 1982–1986 104 žáků pro pobočný závod Adamovských strojíren v Poličce.

Po roce 1989, kdy byl zaznamenán úpadek strojního odvětví, se učiliště v Adamově potýká se snižujícím se zájmem o studium. Ředitelem učiliště se stal Otakar Duchek. Ve školním roce 1993/1994 se otvírají nové obory – technicko-aministrativní pracovník, mechanik opravář se specializací pro polygrafické stroje a instalatér.

Roku 1995 navštěvovalo učiliště celkem 207 žáků. Na jejich profesní přípravě se podílelo 12 učitelů a 9 mistrů odborného výcviku.

V roce 1996 mělo SOUS celkem 155 žáků, 8 učitelů a 8 mistrů odborné výchovy.

Od 1. července 1997 převzaly učiliště opět Adamovské strojírny a jeho dosavadní název se změnil z SOU Adamov–Josefov na SOU strojírenské Adast s. r. o. se sídlem na ulici Komenského. Jednateli společnosti byli personální ředitel Adamovských strojíren Miroslav Bojda a Magdaléna Kratochvílová, která byla současně i ředitelkou nového učiliště. Ve školním roce 1997/1998 se vyučovaly učební tříleté obory: strojní mechanik a technicko-administrativní pracovník. Nástavbové pak byly: pracovní technik (denní a dálkové studium) a technicko-hospodářská a správní činnost. Na škole bylo v tomto roce zaměstnáno 13 pedagogických pracovníků a celkově bylo zapsáno 111 žáků. Praktickou část výuky žáci absolvovali v areálu závodu. Pro vybrané žáky byly v rámci spolupráce s učilištěm KBA – Planeta Radebeul umožněny několikadenní odborné stáže v německém Radebeulu.

V následujícím roce bylo na škole celkem 99 žáků, 6 učitelů a 3 mistři odborného výcviku.

Od 1. března 1999 započaly rekvalifikační kurzy v oboru soustružník kovů na základě požadavku Úřadu práce Blansko a Břeclav. Za spolupráce Adamovských strojíren byly ukončeny 15. července.

Školní rok 1999/2000 započalo 80 žáků, kteří studovali tyto obory – obráběč kovů se zaměřením pro obsluhu číslicově řízených strojů, strojní mechanik se zaměřením pro stroje a zařízení a technicko-administrativní pracovník a osmnáct žákyň 2. ročníku nástavbového studia technicko-hospodářské a správní činnosti. Tito žáci byli většinou připravováni pro Adamovské strojírny, dva žáci pro firmu Fišer Vyškov. Na škole působilo 6 učitelů a 4 mistři odborného výcviku.

Od 1. září 1999 byl internát prázdný, několik nájemníků bylo přestěhováno do Hotelu Adast.

Vzpomínky Josefa Ševčíka

Na závěr bych rád uveřejnil vzpomínky babického rodáka, Josefa Ševčíka (ročník 1949), který v letech 1964–1967 studoval na OU Adamovských strojíren obor strojní zámečník: „První pracovní zářijový den roku 1964 v odborném učilišti ADASTu probíhá slavnostní zahájení nového školního, respektive učebního, roku. Staří mazáci, čerství třeťáci to mají na háku, pracují už ve fabrice, vydělávají prachy, ti nejšikovnější až 500 Kč, což je neuvěřitelný balík. Naopak noví mazáci, nyní již druháci, nadýmají své hrudní koše neuvěřitelnou pýchou, tak teď vám to bažanti předvedeme. Více jak stovka nováčků přináší novou krev, nezkušenost, ale nadšení a hrdost nad tím, že tři roky poté splyne s velikou rodinou ADAMOVSKÝCH KOVÁKŮ a nahradí vyčerpané, zedřené důchodce, kteří již nyní touží po zaslouženém odpočinku. Tak nám to naši noví pedagogičtí pracovníci vštěpovávali zejména v prvním járu. Pak zjistili marnost svého snažení s výjimkou pána, jenž si vysloužil přezdívku "pí kráte dé" a dále se snažil nás v tomto duchu vést. Zda a jak se mu to povedlo může každý po půl století posoudit.

Elita, to byla naše třída, budoucí zámečníci, montéři křižující celý svět. Bylo nás 29, bylo nás 5. Celkem 29 a z toho 5 nositelů jména Josef. Na rozdíl od strojních profesí nebyla u nás žádná děvčata. Téměř tři desítky kluků v jedné třídě, neřízená střela. Nemajíce, jak již bylo řečeno, žádných příslušnic něžného pohlaví, byl tento handicap znát na veškerém našem chování.

Tak například naše mluva, přesněji jazyk zámečnický obsahoval stopové prvky spisovného jazyka českého, zato však vysoké procento slangu, kterým se údajně vyjadřovali příslušníci cechu dlaždického v období I. republiky, doplněný jakousi směsicí brněnského hantecu a nářečí hanáckého. Zkrátka vystudovaný cizinec mající státnici z češtiny by se s námi velmi pravděpodobně nedomluvil. My však si rozuměli výtečně.

Dřevěné lágry, v nichž byly umístněny třídy, kde do nás tloukli teorie potřebné pro náš profesní růst, byly pojaty coby bojiště. Potřebná munice byla nalezena v šatně v podobě starých, vyřazených přezůvek, jako zákopy posloužily otočené lavice. Nutno podotknout že učni z lokalit Babice, Křtiny a okolí, Jedovnice a pod. byli ve výše uvedených prostorách asi půl hodiny před svými vrstevníky, přijíždějícími od Adamova společně s mistry a učiteli. Čili pole neorané a dostatek času zahladit následky prováděných bojů. Jeden z důsledků prováděných bojů však hrozil průserem. V době totalitní, bych tento hrozný zločin zřejmě nepublikoval, jenže je to již padesát let a je jiná doba. Takže ven s tím. V té době ve třídách musel viset portrét prezidenta. V naší době to byl celým národem vřele milovaný "První tajemník komunistické strany a prezident ČSSR soudruh Antonín Novotný". Vůči papučím však imunní nebyl. Náhodný zbloudilý projektil připravil našeho třetího dělnického prezidenta o sklo, druhá střela mihnuvší svůj cíl, způsobila tržnou ránu na jeho starostlivém čele. Další rána osudu postihla hlavu státu, do rána příštího dne, mu někdo přikreslil fešácký, decentní knír. Generální štáb řešil nastalou situaci operativně a výsledkem byla výměna postiženého funkcionáře za zcela nezávadného z jiné třídy, kde se v té době nevyučovalo.

Zdálo se, že nějaký dobrý duch odborného učiliště držel nad naším chlapeckým kolektivem ochrannou ruku, protože velká řada průšvihů nám vycházela, až přišla týdenní bramborová brigáda v Olešnici. Ne tak samotná pomoc našemu zemědělství, jako slíbená odměna za vykonanou práci původně stanovená finanční, posléze změněná na knižní. Veliké rozčarování způsobila v řadách učňovských, všichni reptali jen zámečníci jednali. Druhého dne se před ředitelnou objevila velmi kritická nástěnka, kterou třídní výtvarník Tonda po poradě v užším kolektivu elitních třídních špiček, velmi vtipně, barevně vyjádřil názor drtivé většiny brigádníků na bezpráví na nich páchaném.

Reakce na sebe nenechala dlouho čekat a do naší třídy vletěl rozlícený ředitel Bohuslav Olejníček a začala diskuse na předložené téma. Počáteční ostrý monolog učilištního šéfa se nám podařilo poněkud eliminovat za vydatné pomoci matikáře Hrušky, jehož některá doporučení zazněla na uvedené nástěnce a který pochopil, že je nutno obci učňovské hodit záchranné lano. Nakonec to skončilo remízou a nástěnka byla odstraněna a sankce se nekonaly.

Zůstáváme stále ve škole tedy polovině teoretické části naší odborné výuky.

Připomeňme si některé naše vyučující, tak jak se jevili optikou našich 15–16 let. Bohuš Hloušek alias Hotovo nejznámější výrok:“vypadni nebo na tebe hópnu" adresovaný Karlu Kratinovi, Karel Skoupý řečený Lajda jehož reakce na Worbisův hřib při výuce Civilní obrany je rovněž velmi dobře známa. Zde již vzpomínaný Karel Martínek, kotvrdovický Jindra Kalousek, Ludva Sehnal díky barvě svých lící zvaný Klobás, Otmar Rychlík, Kratinová, zástupce ředitele v divizi škola František Proček. Zřejmě jsem někoho zapomněl , tak už to bývá.

Nyní pohlédneme na druhou stranu učňovské mince, kterou je praktický výcvik, námi nazývaný dílny. První týden nás mistři tahali po okolí ve snaze ukázat novým absolventům nádheru okolí učiliště. Tak kmitala skupina mladých lidí v okolí Býčí skály, v té době ještě volně přístupnou předsíní, vystoupali jsme na Máchův pomník a další přístupné okolní zajímavosti.

Na Máchově pomníku vzpomínám na zajímavou příhodu. Mistr Zukal hecoval jednoho frézaře jimž velel, aby vylezl na vrchol stavby, na což uvedený hoch očividně neměl. Při pohledu na jeho marné snažení jsem provedl uvedený výstup sám, očekávaje bouřlivé ovace svých spolužáků a obdivné pohledy ženské části výpravy. Místo toho mne seřval jako malého kluka soustružnický mistr Siegel, který nařídil můj okamžitý sestup z pomníku, zjistil moje jméno a přislíbil další sankce. Posléze na to pravděpodobně zapomněl, nebo to nemyslel až tak vážně. Můj horolezecký výkon tedy skončil v propadlišti dějin. A pak to začalo. Pilník, pilka, rýsovací jehla, důlčík, kladivo, úřezek účka, soustružnické podložky, "šuplera" pardon "posuvka". Uč se synu moudrým býti a hlavně zručným. Společnost a fabrika Nás potřebuje. Všichni pilovali, měřili, úhlovali, poslouchali i neposlouchali naše poměrně mladé mistry, oblíbenějšího Roberta méně oblíbeného Emila. Zašívali se na záchodě, chodili kouřit do šatny později i do kotelny za spřízněnou duší Viktorem. V létě o přestávce ožil naším hlaholem les nad učilištěm, kde probíhala svačina, za špatného počasí to jistila již vzpomínaná šatna či kotelna včetně nezbytné Partyzánky či Lípy. Mladí budou asi dumat co to bylo. Nějaké veselé příběhy… Přišel-li náš jistý spolužák z prvního ponku za svým mistrem pro radu, ozývalo se rychlé klepání mnoha kladiv na kovadlinku svěráku, připomínající klování datla, většina učňů zámečnických si jistě i po padesáti letech vzpomene, o co tenkrát šlo. Další příhodu popíšeme následovně: výdejna uvnitř – paní Bačovská vydává potřebné pomůcky, za ní stojí a labužnicky vychutnává ve špičce zasunutou cigaretu soudruh Záruba. Před výdejnou stojí mistr Rudolf Hrbotický se svým svěřencem, učněm II. ročníku a za ním dva bažanti z naší třídy, kteří následující rozhovor s gustem popsali. Bylo třeba tužky. Hrbotický na druháka "máš tužku?" "nemám," vece oslovený. "Já taky ne," říká Hrbotický, "ale soudruh Záruba má tužku, viď, že nám ji půjčíš?" Zaruba:"nepůjčím." "Běž do prdele, Ty hajzle," zní odpověď rozčileného Rudy Hrbotického.

Bylo mnoho příhod, které by bylo záhodno připomenout, leč při písařské produktivitě autora by uvedené pojednání, připadlo spíše na výročí šedesáté a není zcela jisté, zda by pisatel toto slohové cvičení z důvodu sešlosti věkem, či případné demenci vůbec dokončil. Něco však pominout nelze.

Loučení s učilištěm, pivní dýchánek na Mácháči. Červen 1966, končíme druhý ročník a přecházíme do fabriky a navíc i škola, kterou budeme od září navštěvovat pouze jednou týdně je přesunuta do nové budovy učiliště v Adamově na Horce. Tedy konec milovaný Josefove. Rovněž kamarádi z Hané odcházejí do nově zřízeného učiliště vyškovského. Takže co s tím provedeme? Třídní výbor rozhoduje s rychlostí mu vlastní. Sraz na louce pod pomníkem zakladatele českého romantismu a pěvce Máje Karla Hynka Máchy, pěnivý mok v počtu dvou půlek přiveze rychlá fréza a to jedna půlka "Starobrna" zakoupena v Babicích a druhý sud "Černé Hory" pořízen ve Křtinách u "Fárlíka". Jak domluveno, tak provedeno. Dřevěné sudy narážecí pípa u toho na dvacet žíznivých odborníků. Neutekla skoro ani kapka. Vlastnoručně "pořízené" půllitry plní brněnské pivo a nespoutaná zábava startuje. Dle data narození, data konání lze usoudit, že nebylo vše v souladu s platnými zákony. Jenže nás to tehdy nijak nevzrušovalo a předpokládám, ani po těch létech se stydět nebudeme "co vy na to chlapci?" Jak zde již zaznělo účast byla lehce přes dvacet. Vyskytli se i zrádci, jenž narušili naši pivní jednotu konzumací vína ve snaze se odlišit. Jak dopadli zejména jejich mluvčí je jistě všem tehdy přítomným dostatečně známo. Výkony silných jedinců byly obdivuhodné. Někteří vydrželi dlouho, jiní ještě déle. Část pila, část spala, ti, co přehnali začátek, se již budili. Tak zastihlo náš pivní tábor krásné jitro, ptáci nám dokazovali, že umí také zpívat a to lépe než my v noci. Nevznikl žádný požár, nikomu se kupodivu nic nestalo. Bečky byly řádně vráceny, u pivních džbánků si už tak jist nejsem. Jihovýchodní sektor nasedl na rychlou frézu uhánějící zakrátko do údolí a poté dále na Křtiny, ostatní se pomalu trousili směrem Olomoučany. Potlach skončil hodnocen účastníky jako skvělý.

Ještě jednu událost nelze opominout. Chmelovou brigádu. Někdy v první dekádě srpna roku 1965 vyrazila výprava Adamovských učňů vlakem směr chmelařská oblast. Po různých peripetiích mezi ně je nutno zahrnout i tajnou konzumaci špičkového bílého vína Romance dorazila chmelařská eskadra do Podbořan a autobusy nás dopravily do vesnice Očihov. Zde zánovní kravín, přednost před krávami však dostali mladí muži ve věku 16–22 roků. Před novostavbou stálo zhruba osm půvabných roubených latrín a uvnitř zmíněné nové zemědělské stavby na 140 kovových patrových postelí – náš nový domov chmelový. Všichni vyfasovali pomůcky potřebné k česání chmele, koš, stoličku, ešus, lžíci nebo-li bagr, stravovací lístky a začal kolotoč směřující k zajištění nezbytné suroviny nutné pro výrobu našeho národního nápoje. Budíček v šest, hygiena, odchod na chmelnici. Ve velké vývařovně na návsi snídaně. Na chmelnici strhnout štok, natáhnout, sednout na stoličku a zručným trháním, pokud možno obouruč plnit opakovaně proutěné koše cca do l8 hod. V průběhu dne desátka, zásadně teplá polévka s chlebem v neomezeném množství, což naší věčně hladové polévkové generaci maximálně vyhovovalo, navíc polévky byly skvělé. Oběd, odpolední svačina, odchod z chmelnice, po cestě opět na náměstí večeře zpět ubytovna. Po nezbytné hygieně kterou někteří z časových důvodů nebrali až tak vážně, následovalo osobní volno a v 10.00 večerka. V průběhu chmelové brigády proběhly více méně organizovaně návštěvy dvou filmů v nedalekých Podbořanech a větší vesnici zvané Krýry. Povedené byly rovněž dva autobusové zájezdy do Plzně a Karlových Varů. Zde jsme sledovali pamětihodnosti, hlavně však restaurace, abychom mohli dodržovat požadovaný pitný režim. To se nám se střídavými úspěchy nakonec vždy podařilo. Pouze autobus měl na zpáteční cestě o několik zastavení více. Příhod a událostí byl hršel až přehršel nelze všechny popsat. Vybírám: houpající se strop v místní hospodě při tehdy populárním tanci zvaném letkis, tajnou výpravu do místního kostela spojenou s průzkumem hrobek. Zaznělo několik dnes již historických výroků typu: "paní doktorko, jste tady?", který vyšel z úst jednoho muže, jenž otevřel dveře zdravotnické pohotovosti, kam jsme dovedli jednoho kamaráda, majícího zdravotní problémy. Zakrátko vyšla hezká mladá lékařka upravující pečlivě svůj zevnějšek. Rovněž výrok našeho spolužáka, když Ti slušnější z nás se pokoušeli navázat přátelský rozhovor s okolo jdoucí slečnou: "koňu, kam deš", patří do zlatého fondu učilištního folkloru. Na chmelu někteří z nás nijak nezbohatli, protože našim heslem se stal citát: "nejen trháním chmele je živ adamovský zámečník". Takže i jiné aktivity nám nedovolovaly splnit požadovaný limit osmi natrhaných a odevzdaných věrtelů denně. Ze zmiňovaných aktivit vzpomeňme judistická respektive zápasnická vystoupení jednoho sebevědomého soustružníka, který by dle jeho soudu zvládl naráz tři soupeře a jenž ve dvou za sebou jdoucích soubojích se dvěma odvážnými zámečníky ryl během 10 vteřin nosem v červené ornici příslušné chmelnice. Poslední den brigády mají prý si přítomní na sobě vzájemně roztrhat pracovní šaty, což jsme důsledně provedli. Zvláště rychle a důsledně byly otrhány brigádnice, zejména ty vyvinutější. Ještě bych v závěru chmelové anabáze rád připomněl, že díky mužskému šarmu jednoho našeho kamaráda dostávali někteří od jedné půvabné kuchařky větší a lepší porce jídla. Tím bych zakončil mé hodnocení našeho působení na Odborném učilišti Adamovských strojíren n. p. Adamov.

V závěru těchto hezkých vzpomínek je nutno říci pár slov:

• toto povídání pochopí v plné šíři pouze učni oboru strojní zámečník ročníku 1949 absolvující učiliště v létech 1964–1967.
• své si zde najdou i ostatní absolventi této řemeslnické university strojních profesí nastoupení v témže roce i další o nějaký ten rok starší, případně mladší. Proto si pro pořádek připomeneme, tehdejší velitelský sbor, nebo alespoň ty na které si vzpomenu. Ředitel již vzpomínaný Bohuš Olejníček, zástupce Hlaváček, vrchní mistr František Málek.
• mistři zámečníků zde již jmenováni byli s výjimkou Jiřího Kaly, což bylo právě napraveno. U frézařů vedli své svěřence Blatný, Zukal později Ota Duchek, který to nakonec dotáhl na ředitele. U soustružníků to byl nepřehlédnutelný Honza Kovář, Šmehlík, Kučera, Jeřábek v úvodu citovaný Siegel. Ve škole zazněla jména téměř všech, doplníme pouze Josefa Šamalíka kterého před 40. rokem věku zdolal démon, který léta nahlodává řadu z nás z většími či menšími úspěchy. V úplném závěru připomeňme: všichni se vyučili, i když nám kantor z přezdívkou Lajda sliboval opak. Řada dosáhla středoškolského vzdělání, jeden dokonce akademického titulu. Drtivá většina našla své místo ve svém profesním životě a nejen v něm. S úctou a pietou vzpomeňme Luboše Cupáka, který již není mezi námi. Sobě přejme hodně zdraví a ať ještě dlouho vydrží naše teď již každoroční setkání.“

Zdroje

• Pamětní kniha obce Adamova, s. 10, 19, 109, 111, 123.
• Kronika obce Adamova, s. 33 a 34, 106.
• Kronika města Adamova IV. díl, s. 146, 147, 203, 227, 228, 256, 290, 291, 328, 329, 362.
• BUDIŠ, Jaroslav a kolektiv. Adamov. Adamov: Město Adamov, 2014. s. 81–83.
• Vzpomínky Josefa Ševčíka.