Úvod - Historie - Znak města - Zajímavosti - Vývoj obyvatelstva - Zdroje a odkazy

Pověsti a jiné příběhy
Adamovské okolí oplývá mnohými pověstmi. Lesy, hvozdy a především pak jeskyně byly vždy pro člověka tajuplné, a tak nebylo těžké nechat vzniknout různé báje o dracích a býcích, kteří žili například v Býčí skále. Mnohé hradní ruiny taktéž přispěly k šíření pověstí o banditech, loupeživých rytířích či o pokladech.

Adamovské strojírny:
1) Tajná vojenská výroba ve strojírenském závodě v Adamově měla vliv na vznik jistých novodobých pověstí, tzv. městských legend. A tak se můžeme setkat s vyprávěním o několika podzemních patrech výrobních hal či výrobních prostorech zavrtaných do okolních kopců. Vše jistě posilují kryty CO, které byly pro nezasvěcené nepřístupné.
2) Další mýtus vypráví o vyhrocené situaci na konci 80. let, kdy část zaměstnanců strojíren vyhrožovala stávkou, kvůli nedostatku jistého zboží (snad hygienických vložek). Tato situace byla zažehnána po příjezdu náklaďáku se zásobami.
3) Jistě i samotný sortiment výroby mohl být zdrojem mýtů – většinou samotní dělníci netušili na čem pracovali, a tak i legenda o výrobě atomové bomby ve spojitosti s Adamovem vznikla.
4) Díky přísně utajované výrobě nebyl Adamov údajně zmiňován na některých mapách či silničních ukazatelích, aby nedošlo k prozrazení jeho polohy.

Bílovice nad Svitavou:
1) Nedaleko bílovické cihelny stávala ještě nedávno Boží muka, která byla podle místní legendy spojována s masakrem, který se tu měl udát kolem roku 1640.V těchto místech byla údajně přepadena svatba. Svatebčané byli pozabíjeni a oloupeni. Vražda stala se ze žárlivosti zklamaného mládence který za tímto účelem najal si špatné lidi a s těmito dopustil se mnohonásobné vražda. Mrtvoly zavražděných byly na místě pochovány a když jednou po dlouhé době byla cesta opravována, kosti nebožtíků tam byly nalezeny. Ještě v 60. letech 20. století na místě vraždy visel na stromě svatý obrázek.
2/ Helena Kalinová vypravuje historku z konce druhé světové války:

    Smutná záležitost se stala na Skalce (to je ta skála s hrozným nerezovým schodištěm pro cyklisty pod fotbalovým hřištěm). V Bílovicích prý žili nějací staří manželé, Němci, kteří po válce měli být odsunuti. Byla to pro ně tak neřešitelná situace, že radši vylezli na Skalku a společně skočili dolů a zabili se (nebo pak ještě utonuli). Historku mám od své maminky, které bylo na konci války 15.

3/ I další vyprávění z konce druhé světové války vypravuje Helena Kalinová:

    Železniční most za hospodou Farma mezi Obřany a Bílovicemi chtěli Němci vyhodit do povětří, ale nějak to nestihli, možná tomu někdo zabránil, nicméně v klenbě byla vysekaná díra na nálož. Pamatuju si, že někdy v těch 60.letech tam v tom výklenku bývaly kytky - vlastně takové poděkování - komu, osudu, Bohu, Rudé armádě?

4/ Na kopci nad Bílovicemi se nachází dvě tajemné budovy, které spadaly pod utajované objekty. Jednalo se o budovu archivu ministerstva vnitra a budova zesilovací stanice dálkových kabelů. Obě budovy díky své míře utajení vyvolávaly v místních úvahy, co za objekty by to mohly být - jedny z fám, které se šířily označovaly objekty jako centrálu STB či odpalovací rampu protiletadlové obrany Brna.

Býčí skála:
1) V Býčí skále údajně žil mohutný býk, kterého bylo možno v okolní krajině i zahlédnout. Někdy se stalo, že býk sešel do vesnice, kde nahlížel okny do světnice. Říkalo se, že pokud byl v domě zrovna narozený syn, bude obdarován býčí silou. Byli i tací, kteří se býka pokusili sledovat. Avšak poté co zamířil do jeskyně, všem se ztratil a dobrodruzi začali v podzemním labyrintu bloudit, dokud zde nenalezli smrt. Po nějaké době se přeci jen jednomu odvážlivci podařilo býka chytit za rohy. Ten jej pak odvedl hluboko do jeskyně, kde mu naznačil, kde má kopat. Zde nalezl dvě bečky plné dukátů, které tu po okolních vsích loupil pověstný loupežník, který byl za trest proměněn v býka. Mládenec polovinu rozdal, druhou si nechal, čímž byla zlodějova duše vykoupena a býk se tu již nikdy neukázal.
3) Jedna z dalších pověstí vypráví o revírníkovi Trávníčkovi z Habrůvky a nadlesním Fialovi z Babic, kteří zavírali na noc do Býčí skály dobytek, který se přes den pásl u lesa. Jednou se probudili rámusem, který dobytek dělal, a uviděli celou jeskyni ozářenou. Současně slyšeli, jako by šlo veliké zpívající procesí.
4) Taktéž byl vypravován příběh o muzikantovi Střelcovi z Habrůvky, který šel jednou se svým synem z hospody, kde toho večera vyhrával. Po cestě si chtěli odpočinou a usedli někde u Býčí skály. Po chvíli otec usnul, když se pak vzbudil, syna nemohl najít. Po delší době hledání se mu to však přeci jen podařilo. Synek mu pak povídal o pánech, kteří se z ničeho nic objevili a pobídli jej k návštěvě Býčí skály. V ní se nacházel krásně vyzdobený salon a spoustu beden s penězi. Ty mu slibovali za to, že jim bude stavět kuželky. V tu chvíli vše zmizlo a on se jen stěží dostal z temné jeskyně ven. Tato pověst se objevila ve veršované formě v Rolnickém kalendáři pro rok 1948:
 

Pověst o Býčí skále  
Jednou před dávnými - dávnými roky
údolím plničkým lesů a skal
ke svému domovu těžkými kroky
pospolu se synkem - otec se bral.

Z Habrůvky pocházel občan ten bodrý,
tupláček piva si často rád dal,
a že byl tak hináč muzikant dobrý,
kapelník každý vždy o něho stál.

Hrál dnes zas tak, až srdce se smálo,
mladým i starým že hlava se točí,
naříkat nemohl, pití že málo -
tupláčků řádeček sedí mu v očích.

Že trochu přebral, to pravda je boží.
Silnice křivá dnes - co se to děje?
Nohy jak z olova, cesta se množí...
"Tónečko, dé pozor, hať nespadneme!

Křtinské tuť potok de podlivá ceste,
chybné krok vezmeme a - jož sme tam."
"Žádné strach, tatínko, i ne, nespadneme,
Josefském húdolím cesto já znám...

Jenom co mineme to zátočino,
přindeme k myslivni, nalevo pak budeme přes mostek a sme ho Béčine,
co be jen kameněm dohodil tak..."

Měsíček s nebe se naplno směje,
líbá se s potůčkem v údolí skal;
větérek o věrné lásce jim pěje...
Kolik již takových chvil v minulosti svál?

"Tak vidíš, chlapíko! Zdrávi sme dušli,
sedni si tuť pod ten vesoké strom;
kladínet dám si já bokem, tuť v hóščí
chvílenko spočnem si a pudem dom..."

Starý jen dopadl na kořen smrku -
usnul hned, nemohl' se přemoci;
spánek jak by kdos hodil naň s vrchu...
Kdo divit chtěl by se? Vždyť je již k půlnoci.
 
Bez bázně hledí hoch do stínu lesů
v noční té samotě. Proč by se bál?
Dávno již nevěří v pohádky děsů,
je denně v lesích - domorodec skal.

Však co to? Sem někdo jede?
Slyší dupot koní. -
V malé chvíli kolem něho
dvanáct ořů stojí.

Dvanáct pánů na těch ořích,
všichni k němu hledí.
Chlapec není schopen slova,
v úžasu se diví...

Měsíc na vše svítí shora.
Pán se slova jímá:
"Čekáme tě věky, hochu,
budeš věřit pravdě?

Stár jsi přesně dvanáct roků,
teď, v půlnoci právě.
Jsme zakleti za své viny v sluji Býčí skály,
kletbu sejme s nás jen hošík dvanáct roků starý.

Neboj se a pojď teď s námi
dovnitř do jeskyně,
jestli dílo podaří se,
blahobyt ti kyne!"

Chlapec se země se zvedá,
v souhlas hlavou kývá,
v srdce strach mu trochu sedá,
otec stále dřímá...

S koně skočil, hocha vede
pán ten dobrotivý;
jeskyně otvírá dveře
jeden ze družiny.
A hle! Stůl zde plný jídel
nikdy nevídaných.
Páni s hochem kolem stolu
všichni usedají.

"Vezmi! Jez!" nabízí jemu
jídlo v zlaté míse.
Radují se, že mu chutná,
a že - nebojí se...

Síň je plná drahokamů -
všechno se tu třpytí.
Lampa z čistých diamantů
k hostině jim svítí.

Pramen vína přímo teče
ze skály tam shora
do nádoby křišťálové,
jak tékává voda.

"Přistup ke mně blíže, hochu,"
praví ten pán přední,
"vysvětlím ti věc tu trochu
dříve než se zední."

Hošík přistupuje k pánu,
těžký úkol tuší...
Však tu slyš! V jeskyně bránu
někdo zvenku buší.

"Tónečko, chlapče můj, kampak tes to zašil?
Marně já hledám tě dlóhé jož čas,
mosíme dumka hít, rád bech já tě našil!
Sleším já z Béčine jakési hlas."

Jak otce uslyšel, hoch k bráně běží.
Krásná síň zmizela na jeden ráz...
"Zítra až nad krajem půlnoc se složí,
přijď zas sem k jeskyni!" zní za ním hlas.

Vypráví otci, co v Býčině zažil,
starý však nevěří. Věc světudivná.
Událost rozřešit marně se snaží.
Půjde zas zítra sem a všecko pozná.

V Habrůvce tajemstvím žádnému není,
co ty dva potkalo v údolí skal.
Každý chtěl vidět by bohatou síni...
Nazítří u skály dav lidu stál.

Když měsíc vysoko po nebi pluje,
syn s otcem k jeskyni staví se zas,
dav všechen za nimi co nejblíž sluje.
Pojednou z jeskyně ozval se hlas:

"Tajemství žel, ach, žel - je prozrazeno,
nadlouho zas nám pomoci není!
Zakletí ve skále nám prodlouženo -
až ho z nás sejme hoch dvanáctiletý.

Tam v lese dalekém, však strom již roste,
z něhož kdys řemeslník kolébku zrobí
pro dítě, v půlnoci jež narodí se,
Bohem nám určené k vysvobození."

Nespatřil nikdo víc bohaté síně.
Páni sen předlouhý dřímají v ní,
hvězdy jim za noci šeptají vlídně
pohádky do snů. Či k probuzení?

Měsíček dnes jak tenkrát
s potůčkem se líbá,
vánek o věrné jim lásce
píseň k tomu zpívá...

Sledu po dvanácti jezdcích
dodnes není nikde. -
Zbýčiny od "táboráků"
trampské znějí písně.´

(Rolnický kalendář, ročník 1948, strana 80-82)

5) Býčí skála je také spojována se skřítky či duchy, se kterými se tu místní lid údajně setkával odpradávna.
6) Vyprávění Františka Touchyna, hostinského v Josefově, přepisuje ve své vlastivědné příručce Eduard Juřička:

    Matka jistého Zavadila z Josefova, 93 roků stará, vyprávěla: Jednou jsem šla s Brňáky do Býčí skály svítiti. Brňáci šli napřed a já jsem běžela pro světlo domů. Když jsem se vrátila, byli již Brňáci v Býčí skále. Spěchala jsem za nimi. V půli cestě jsem zbloudila. Chodila jsem po samém písku a ven jsem se dostati nemohla. Slyšela jsem jak se výletníci kolem mne již vrací, rozuměla jsem jejich řeči, ale neviděla jsem je. Konečně počala jsem naříkat a modliti se. Tu najednou mne něco šťouchlo a než jsem se nadála, byla jsem před jeskyní. Brňáci byli ovšem již dávno pryč. (Adamov a okolí; Vlastivědná příručka pro žáky, strana 19).

7) Další příběh vypráví o habrůveckých, kteří v jeskyni při kopání písku našli stopy draka. Zděšeni pak všichni utekli.
8) Charakter jeskyně a její tajuplná historie dává vznikat strašidelným historkám i v dnešní době. Sami speleologové si mezi sebou vyprávějí různé příhody, které zažili oni sami či jejich předchůdci v útrobách jeskyně. Tyto příběhy se předávají od jednoho člena k druhému. Jsou plné záhadných zvuků, které nejsou v jejich silách vysvětlitelné, nejedna příhoda vypráví o setkání s mužem v uniformě vojáka SS. Mezi témata taktéž patří tajné a doposud neobjevené podzemní prostory, které mají skrývat nacisty ukryté předměty. Tyto historky doplňují údajná západoněmecká auta viděná v okolí jeskyně, případně tajemné postavy vkrádající se do jeskyně. Ucelený přehled o těchto jeskynních novodobých mýtech sepsal člen ZO ČSS 6-01 Býčí skála Stanislav Vašíček, přístupné on-line zde.

Čertův hrádek:
1) Podle pověsti byl hrad vybudovaný v nezvykle krátké době neznámým rytířem. Při stavbu hradu zde však přes den nikdo nebyl vídán a přesto přes noc stavba hradu pokročila. Říkalo se, že je to dílo samotného ďábla. Hrad byl jako opuštěný. Hrobové ticho však v noci vystřídal nesmírný hluk a přitom byl hrad jako v plamenech. Vždy když začal nový měsíc, o půlnoci uháněl od Brna k hradu černý kočár. Údajně dokonce lítal vzduchem. U Hádů bylo k vidění tzv. Čertovo kolo, což byl kámen se zářezem od kola. Zde se údajný černý kočár dotkl země. Kočár na hradě zůstával do ranního zakokrhání. Poté se opět vracel zpět. Téhož dne, kdy se takhle krajem prohnal zmíněný kočár, ztratila se v okolí jedna mladá dívka. Po čase však pánovi na Novém hradě došla trpělivost a rozhodl se udeřit na Čertův hrádek. Avšak než k němu místní lid stihl dojít, Čertův hrádek se ocitl v plamenech a celý se sesul. Dokonce se nad tím ozval pekelný chechtot a ve vzduchu čpěla síra. Po nějaké době, když zbytky hradu vyhasly, vnikl lid do sklepení, kde ve zděšení nalezli hromadu kostí a těla unesených dívek, které se na Brněnsku ztrácely. Pozůstatky byly pohřbeny a zbytky hradu srovnány se zemí.
2) Po mnoha desetiletích, kdy Nový hrad už sloužil jen hajnému, procházel tímto krajem olomoucký kovář, který byl ve světě na zkušené. Došel právě na Nový hrad, kde jej hajný uvítal a postěžoval si o údělu, který místní lid v těžkých dobách zakouší - rozboření Nového hradu v poslední válce a následné strašení na nedalekém zpustlém hrádku. Lidé se mu z daleka vyhýbali. To tovaryš se rozhodl, i přes hajného nesouhlas, na Čertově hradě přespat. Vyžádal si od něj pouze kovářský měch, léčky, dvě svíčky, knihu na čtení a něco k jídlu a pití. Po obstarání všech věcí se tovaryš vydal na hrádek. Tu se ubytoval v prvním patře. Po odbytí dvanácté hodiny se ozvalo hrčení kočáru z něhož na nádvoří vystoupil pán s černým kloboukem. Zpod klobouku mu vyčuhovaly malé růžky a při chůzi napadá na jednu nohu, která byla zakončena kopytem. Když záhadný pán vešel do místnosti kde byl ubytovaný i kovář, požadoval po něm vysvětlení. Tu popadl čerta kovář za rohy a praštil s ním o zem, svázal jej léčkami a strčil mu hlavu do měchu. Popadl následně palici a tak dlouho tloukl čerta do nohy, až mu vlastnoručně podepsal, že již více na hrádek nevkročí. Poté jej propustil a čert s ostudou utekl zpět do pekla. Druhý den společně s hajným nalezli ve sklepení hrádku dvanáct zabitých žen, které následně pohřbili. Kovář hrádek dostal za odměnu. Přivedl sem svého otce, se kterým zde žil.

Jedovnice:
1) O původu názvu městyse Jedovnice se povídá, že jej vymyslel rytíř Crha z Čeblovic, který si v té době projížděl nově nabyté území, které získal za svoji věrnost českému králi. Právě mezi Blanskem a Vyškovem, kde narazil na místo, kde stálo pár domků. Když od místního starce, který seděl před jedním stavením na lavičce, zjistil, že toto místo nemá žádného jména, zvolal: "Co, tak já jedo v nic? Bodeme teda této dědině říkat Jedovnice."
2) Za Jedovnicemi, v místě dnešního rybníka Budkovana, kdysi stávala rozlehlá obec. Její jméno bylo Budkovany. Avšak v dobách válečných, kdy do kraje vtrhl nepřítel, byly Budkovany vypáleny a rozbořeny. Do nedaleké studánky se zřítila, při této zkáze, kostelní věž se zvony. Od té doby se na Veliký pátek, den sv. Barbory, které byl kostel zasvěcen, a o slavnosti Božího Těla ze studánky ozývají zvonící zvony. Uslyší je však jen ti, kteří jsou poctiví a spravedliví. O vodě z této studánky se povídá, že je železitá od rzi zvonů a má velikou léčivou moc. Na hladině se pak některým údajně zjevila velebná svátost. O velikonočních pašijích se ve studánce zjevuje miska plná dukátů.
3) V Rakoveckém žlebu se kdysi nacházely tři vesnice - Rakovany, Rečany a Kamenná, které však zanikly. Podle pověstí hoří na místech zaniklých obcí na Velký pátek modrým plamenem poklady. Na dušičky se pak celým údolím prochází zástup mrtvým či zlý panský dráb.

Kostelík:
1) Eduard Juřička ve své práci přepisuje vyprávění:

    Jistý dráteník Jurka spával obyčejně v Kostelíku u Býčí skály. Jednou, když opět spal v Kostelíku, přišlo k němu jakési ohnivé zvíře. Od té doby nikdy tam na noc nebyl. Obyčejně uvařil si něco k snědku v Kostelíku, ale na noc přišel k nám. (Adamov a okolí; Vlastivědná příručka pro žáky, strana 19).

Křtiny:
1) Podle starých pověstích zde v 9. století, po svém příchodu na Moravu, křtili Cyril a Metoděj a jejich žáci. Od čehož je odvozen taktéž latinský název údolí - Vallis baptismi - Údolí křtu. Na počest těchto dvou věrozvěstů byl ve křtinském zámeckém parku v září 2013 odhaleno sousoší Cyrila a Metoděje.
2) S kamennou sochou Panny Marie, která je nyní umístěna na hlavním oltáři kostela Jména Panny Marie, je spojena legenda o jejím nálezu v křoví poblíž Bukovinky (někdy se vypráví o nalezení na kaštanu). Socha byla zprvu umístěna v tamní kostelíku. Poprvé pověst zmiňuje Vigsius v roce 1663, dalším byl roku 1738 Jakub Tiehan, který zmiňuje, že pochází z Palestiny, z kamene Mariina hrobu, odkud ji přinesl anděl. Do Křtin se socha měla dostat v roce 1210.
3) Podle pověsti, která se mezi místním lidem šířila, by měly být pod chrámem Jména Panny Marie vybudován rozsáhlý komplex chodeb. Jedna z nich měla vést do nedaleké Bukovinky, další pak Habrovsko. Zde se někde měl nacházet jeden ze vchodů opatřený železným schodištěm. Podzemí mělo být údajně napojeno také na některé krasové jeskyně Křtinského údolí.

Myší díra:
1) Novodobá historka spojená s okolím Myší díry:

    V Bílovicích se po válce vykládala historka, že někde ve strážním domku u Myší díry žena hlídače měla rodit v květnu 1945. A tak šel muž Myší dírou nahoru do Útěchova pro porodní bábu, jenže Němci ho cestou zastřelili. Tak tam ta žena prý porodila úplně sama.

Nový hrad:
1) Pověst o dobytí hradu vypráví, že hlídka hradu nebyla příliš obezřetná a v otevřené bráně hrála kostky. Díky tomu neměli Švédové sebevětší problémy s dobytím hradu. Jiná pověst vypráví o zradě olomučanského občana Vokouna, který pro peníze Švédy slíbenými, přivedl nepřátelská vojska tajnými stezkami až k hradu a zvoláním na ostrahu brány nechal spustit padací most. Po vyplenění hradu dostal odměnu, které si však dlouho neužil. Rozzlobení olomučanští občané jej hodily do propasti v jedné z jeskyní Moravského krasu, která po něm nese název - Vokounka.
2) Další pověst vypráví o služebné žijící na hradě, která se díky své kráse stala trnem v oku hradní paní. Ta ji jednoho dne obvinila z krádeže prstenu. Proto rozkázala aby byla na místě zvaném Kolohnát vpletena do kola. Avšak jeden večer se u hradní paní v komnatě zjevila zavražděná mladá služebná. Krutá žena toto setkání nepřežila. Od těch dob se v noci z Kolohnátu ozývalo bolestné naříkání. Hradní pán, na radu kaplana, zde nechal zbudoval železný kříž. Od těch dob se již nářek neozýval. Název Kolohnát je zachován dodnes, ale jelikož Nový hrad nikdy neměl uděleno hrdelní právo, je zřejmé, že název pochází ze zkomoleniny slova kolonáda, která nad adamovským zámkem stávala.
3) V období první světové války žil na hradě starý hajný, se kterým žila pohledná schovanka. Ta se chtěla oženit s pekařem z Olomučan, avšak proti tomu byl hajný. Ten byl jednoho dne nalezen na políčku u hradu mrtev, zastřelen kulovnicí. Podezření padlo na dvojici milenců, avšak u soudu se nepodařilo jejich obvinění prokázat. Po propuštění z vazby se vzali a odstěhovali do Brna. O šedesát let později se k vraždě hajného přiznal na smrtelné posteli jeden muž z Olomučan. Pověst se opravdu zakládá na pravdivém základu, který se odehrál v roce 1914.
Vražda byla inspirací pro Jaroslava Marchu, který tuto událost zapracoval do jednoho příběhu své knihy Bouda pod Těšankou:

    ... Ale spravedlnost byla na Denkově straně. Jednoho dne ráno našli Denka na světlině kus od hradu ležet naznak a zbroceného krví. Měl střelnou ránu v zádech a komise usoudila, že rána vyšla ze staré střílny hradní věže. Našly se tam vlastní Denkovy nábojnice. Pachatel nebyl vypátrán... (Bouda pod Těšankou, 1943, s. 144-145)

Olomučany:
1) Jan Knies ve své knize Blanenský okres popisuje vznik názvu obce:

    Dle bájivé tradice lidu stával prý zde původně na "Příhonech" dvůr, k němuž náležely celé "Padělky". O dvoře činí se zmínka v dějinách r. 1562. Když však dvůr byl vypálen Švédy, utekli obyvatelé do okolních lesů, kdež byli nepřítelem (pláč dětský upozornil Švédy) pobiti mimo rodiny Syrového, Blažicovu a Čumovu, které v lesích zdivočely. Když sem zavítal na hon Maxim. Lichtenštejn, potkal náhodou zdivočelou ženu obnaženou - slula Mucena - a dal ubohým zde vystavěti mlýn a několik chalup, které na věčnou paměť pojmenoval (dle Muceny) Holomuceny, z čehož prý vzniklo Olomučany. (Blanenský okres, 2008, strana ?)

2) Druhá varianta pověsti o původu jména pak vypráví o drvoštěpech, který na toto místo došli z Olomouce, aby zde mýtili hluboké lesy.

Ptačí svatyně:
1) Z Vlastivědných zpráv přebírám příběh o dvou milencích:

    V adamovském údolí u prvého tunelu k Brnu leží kus líbezného nebe pro mladé milování. Mlčí tam krásné stromy, zpívají ptáci a voní řeka. V ta místa, kde se říkalo "U ptačí reservace" přijeli jednoho dne dva milenci z Brna. Jak už to bývá, oba mladí, krásní, ale on bohatých rodičů chlapec a ona chudobná dívka. Ráno když šli lidé na louky, našli je na kraji lesa oba mrtvé, zastřelené.
    Na lístečku bylo rukou děvčete napsáno: Přijeli jsme do tohoto krásného místa umřít, abychom byli na věky svoji. Já jsem si vymínila, aby napřed zastřelil mne a šáteček, co jsem mu vyšila, namočil ve vodě studánky v lese a umyl mi tvář, abych nebyla zakrvácena! Pak aby zastřelil teprve sebe! Pochovejte nás na adamovském hřbitově, který je tak krásně smutný, jako byla naše láska.
    (Vlastivědné zprávy z Adamova a okolí, ročník 1960, číslo 3, strana 8).

Na stejném motivu byla skoro o sto let později složena báseň, která je taktéž uvedena ve Vlastivědných zprávách, autor nebyl uveden:

Přišli jednou k nám
on a ona, oba z Brna
sem k našim lukám.
Když lidé šli v tu ránu
oba mrtvé tam!

Každý usoudil,
že do šátku, na památku
tváře ji umyl,
pak usedl vedle ní
do hořkého lupení,
sebe zastřelil.

Pochovali je
v jednom hrobě na krchově
u zdi, tam kde je
místo jen pro samovrahy,
jej i děvče jeho drahý
až za aleje!

Snad se pomodlíš
v Adamově na tom hrobě
až ho uvidíš!
Je zarostlý travičkou,
běž vedle zdi cestičkou,
nemá žádný kříž.
(Vlastivědné zprávy z Adamova a okolí, ročník 1960, číslo 3, strana 7 a 8)

Ronov:
1) Na troskách hradu podle pověsti sídlí strašidla. Na tomto místě se podle povídání nesměl nikdo zdržet přes poledne. Jedna dívka z Bílovic šla kdysi na trávu a zůstala zde až do poledne. Když si však vzpomněla na vyprávění o strašidlech, chtěla odejít. Avšak neviditelná síla jí nedovolila se pohnout. Zároveň uviděla průvod vil - vzdušných bytostí v bělostných závojích a uslyšela tajemný, líbezný zpěv. Po chvíli kouzlo pominulo a dívka mohla odejít.
Podle jiné pověsti při klekání na Ronově utichnou ptáci a zjevuje se rytíř se zkrvavenýma rukama - zřejmě duch loupežného rytíře, který pro své zlé činy nemá v hrobě pokoje.
2) Kamil Pokorný na webu agartha.cz uvádí méně známou pověst:

    Severovýchodně od vsi v lese, pod zbytky zdí Ronovského paláce, je prý ukryt veliký kotel s penězi. Vstup k němu se otvírá dvakrát do roka: o velikonocích při čtení pašijí, a o jitřní vánoční mši. Kdo kotel spatří, má s ním devětkrát obejít hradby, jinak se do pekel propadne... (Hradní zřícenina Ranov, nad Adamovem u Brna, http://agartha.cz/html/pruzkumy/okoli/ronov/index.php)

Rudice:
1) Podle pověstí slouží skály nedaleko Rudice, které nesou název Kolibky, jako brána do našeho světa z podzemní říše. Tyto skály, které se rozestupují vždy v noci, umožňují výstup hadímu králi.

Studánka U Lišky:
1) Podle pověsti se u této studánky zjevil anděl, který studánce požehnal. Od té doby je údajně voda z ní tekoucí léčivá.

Svatá Kateřina:
1) Na místě, kde kostel nyní stojí, se nacházel, podle místní legendy, pohanský obětní kámen, známý jako "hrubý" nebo "běsůj", kolem kterého strašilo. Když šel člověk od Vranova do Kateřiny touto cestou, skočil mu na záda velký černý pes. Na kameni seděla bílá dívka, která v noci lkala a naříkala. Hajný Petlach proto kámen rozbil.
2) Dle starého vyprávění zde měli kázat po svém příchodu na Moravu Cyril a Metoděj. Jako upomínka na to zde byl vybudován kostel svaté Kateřiny. Střízlivější legendy popisují místo jen jako zastávku věrozvěstů při cestě z Olomouce do Brna. Údajně zde vztyčili kříž, na jehož místě později vyrostl kostel.
3) O založení nynějšího kostelíka koluje také pověst, ve které pán Nového hradu ze svého sídla při výhledu zahlédl kopec, který byl nápadný červenou barvou. Vyslaní vojáci zjistili, že barvu kopce ovlivňuje množství zralých jahod, které zde rostly. Na památku tohoto úkazu zde novohradský pán nechal zbudovat kostel.
4) Novodobější příběh vypráví o mlýnu, který se nachází východně od Svaté Kateřiny, vyprávěním jej zpracovala Barbora Komárková ve své bakalářské práci v roce 2011:

    V údolí řeky Svitavy stával Mackův mlýn s hostincem pro pocestné. V ústním podání se dochoval tento příběh. Jednoho dne k večeru přišel do hostince pocestný a prosil o občerstvení a nocleh. V hostinci v tu chvíli odpočíval také myslivec Anton, měl u sebe lovecký nůž, kterým si krájel chléb k večeři. Po večeři odešel, avšak tento nůž v hostinci zapomněl. Jeho nevěstou byla Růženka z Kateřiny. Pocestný se chtěl po večeři odebrat na odpočinek, vytáhl opasek, aby mohl zaplatit večeři a nocleh a brzy ráno odejít. Mlynář zpozoroval, že pocestný má opasek plný peněz, nemohl usnout a promýšlel si plán, jak se peněz zmocnit. V tom si všimnul loveckého nože myslivce Antona a rozhodl se pocestného nožem zavraždit, čímž by padlo podezření z vraždy na Antona. V noci, když pocestný upadl do hlubokého spánku, ho hostinský zavraždil. Odnesl ho ven do křoví u mlýna, nůž pohodil k mrtvému a opasek plný peněz pečlivě uschoval. Když byl mrtvý pocestný nalezen i s nožem jako vražedným nástrojem, začalo zjišťování, komu nůž patří. Mlynář pod přísahou prohlásil, že vrahem je myslivec Anton. Nikdo myslivci nevěřil, že je nevinen. Byl odsouzen na doživotí do vězení na hrad Špilberk. Tam strávil dlouhých 18 roků v hrozných podmínkách v podzemním vězení. Až na smrtelné posteli se chamtivý mlynář přiznal knězi k vraždě a loupeži pocestného. Myslivec Anton byl tedy ihned propuštěn na svobodu, ale s podlomeným zdravím brzy zemřel. Nevěsta Růženka se po jeho odsouzení utrápila a žalem zemřela, už se spolu nikdy nesetkali. Tím skončil život dvou mladých nevinných lidí. (Deník průvodce obcí Šebrov-Kateřina, s. 12)

Svitava:
1) V řece Svitavě žilo podle pověstí také několik nadpřirozených bytostí. Například u Bílovic se vyskytovala krásná vodní vála. Tu taky zvěčnil Rudolf Těsnohlídek (1882 1928) ve své knížce Čimčirýnek a chlapci. Údajně se zjevovala jen lidem s čistým srdcem a pouze jedenkrát za celý život.
2) Další postavou žijící v této řece měl být vodník, kterého vídaly místní děti. Když jej děti uviděly, proměnil se ve zlatý košíček, pak v kytici a nakonec zmizel ve vodě. Mezi další, kdo se údajně s vodníkem setkali, byl i dědeček pana Dosedly z Olomučan. Ten se vracel s jedním sousedem z lovu raků od Svitavy. Bylo již přítmí a oni procházeli hlubokým údolím k Dlouhým vrchům. Najednou se z potoka, který tímto údolím protéká, ozvalo: "Ruli! Ruli". Z bedničky, kterou sebou nesli a kde byli uloženi raci, zazněla odpověď: "Ruli! Ruli". Oba polekaní vysypali obsah bedničky a uháněli k domovu. V bedničce údajně byl i omylem ulovený hastrman.

Hamerský mlýn:
1) Podle zápisků kroniky obce Kanice se v řece u mlýna utopilo dítě mlynáře. Současný majitel mlýna Daniel Hlobil, který budovu opravuje, potvrzuje, že bývá od řeky slyšet dětský pláč a z okna kovárny vídá při řece prapodivnou postavu.

Šumberova díra:
1) S Hádeckou planinou je především spojena pověst o Janu Šumberovi (někde i jako Šembera) z Boskovic, který byl moravským šlechticem. Tamní lid si o něm vyprávěl, podle toho jak hýřil penězi, jejíž zdroj byl takřka bezedný, a z důvodu nepotrestání jeho temných skutků apod., že se upsal ďáblu. Právě ďábel měl za jeho duši Šumeberovi poskytnout bohatství a beztrestnost skutků. Krajem se vypráví, že když si pro něj přišel na konci života čert, pokusil se jej Jan obelstít. Požádal čerta o splnění posledního přání - zorat kus jeho pozemku. Právě Hády měl Šumbera na mysli. Skalnaté Hády měly čerta přelstít. Avšak poté co se pluh zabořil do skály a po chvíli ji celou zoral, málem Šumbera oněměl úžasem. Tato skála jde do dnešních dnů na Hádech spatřit, dokonce údajně s jedním otiskem kopyta od čerta. Po dokončení posledního přání se čert pouze zachechtal a Šumbery popadl a zmizel s ním v díře, která se otevřela. Míněnou dírou je současná jeskyně - Šumberova díra.

Vranov:
1) Další z pověstí vypráví příběh moravského řezbáře Jana, který se vrací do svého kraje z Itálie, kde se vyučil svému řemeslu. Znaven cestou, rozhodl se přenocovat uprostřed hlubokých lesů. Když se však probudil, kolem něj stáli loupežníci. Nejprve jej chtěli zabít, ale poté se rozhodli, že mladý člověk by se jim mohl hodit a tak jej vzali sebou do své jeskyně jako vězně. Využívali jej na nejrůznější práce, ale ani přesto se nehodlal vzdát chtíče k návratu mezi obyčejné lidi. Jednou se mu dokonce zdál se, kdy k němu přistoupila krásná paní, usmála se a pohladila jej po vlasech a pošeptala "Nezoufej". Potom mu v lese ukázala dutý strom. Ze snu byl však opět vyrušen a jeho dennodenní práce musela pokračovat. Nějakou dobu takhle ubíhal čas. Řezbář si dokonce potají počal vyřezávat sošku Panny Marie. Jednou, kdy měl jít do lesa pomoc se sbíráním nakradené kořisti, vzal z vnitřního vnuknutí sošku sebou. Když došli na místo, kde byly nakradené věci uschovány, poznal Jan, že jsou na místě, o kterém se mu kdysi zdál sen. Strom úplně stejný i s vnitřní dutinou. Do té potají ukryl sošku Panny Marie. Při návratu s cennými věcmi byl Jan i dva loupežníci zadrženi ozbrojenci, kteří po loupežnících delší dobu pátrali. Jan jim všechno o zlodějích pověděl a dokonce jim ukázal jejich jeskyni. Naštěstí mu uvěřili a tak se konečně po dlouhé době mohl vrátit zpět do civilizace. Usadil se v Brně a i přestože prošel okolní lesy křížem krážem, dutý strom již nenašel.
2) Na předešlý příběh navazuje i další, který popisuje jak bylo vybráno místo pro stavbu původního kostela na Vranově. To bylo v dobách, kdy v Brně působil  zemský maršál Vilém. Byl již nějakou dobu slepý, když se mu ve snu zjevila Panna Marie a pravila mu: "Pomohu ti, budeš opět vidět tak jako dříve, musíš však k větší slávě Boží na vranovské hoře vystavěti nový kostel." Na druhý den ráno se vydal ne cestu k Vranovu. Jeho kůň se mnohokrát zastavil na cestě od Soběšic do Vranova a odmítal se pohnout, dokud místo nebylo označeno. Až naposledy se zastavil na vranovské hoře. Z té už dál nepokračoval. Vilém tedy dal na tomto místě postaviti kostel. První den bylo na tomto složeno dřevo na stavbu. Přes noc však dřevo bylo samo od sebe složeno na protějším kopci, kolem dvou dubů. Mezi nimi byla na druhý den nalezena soška Panny Marie, kterou kdysi vyřezal řezbář Jan. Kostel byl tedy zbudován na tomto místě a dřevěná soška byla umístěna na hlavní oltář. Poté se Vilémovi vrátil zrak, což se rozneslo po celém širém okolí a tento malý kostelíček začali navštěvovat zástupy poutníků očekávající další zázraky.
3) Olomučanský soused, který mířil o Vánocích do Vranova na půlnoční, spatřil někde na vranovské rovině nad kopcem ohníček. Využil jej tedy a jeden žhavý uhlík si vložil na tabák do fajfky. Protože u ohně nikdo nebyl, pokračoval poutník dál. Nedaleko cíle mu dýmka dohořela, zastavil se tedy, aby ji vyklepal. Z dýmky při tom něco vypadlo a při dopadu na zem zazvonilo. Soused však na zemi nic nenašel, ani když hledal na místě, které si označil, za světla při návratu z Vranova. Oheň podle něj byl ve skutečnosti hořícími penězi. Uhlík pak jeden peníz, který se však nadobro ztratil. Ani po ohni nezůstala ve sněhu sebemenší stopa.

Zdroje:
KNIES, Jan. Blanenský okres, 1902. Brno: Musejní spolek v Brně. s. 108.
MARCHA, Jaroslav. Bouda pod Těšankou. Praha: Nakladatelství Jos. Lukasík, 1943. s. 144-145.
KLADIVO, Berthold. Hvězdy nad krasem. Brno: Osvětová rada v Blansku, 1946. 150 s.
WÁGNER, Jaromír. Z pověstí adamovských lesů. Vlastivědné zprávy z Adamova a okolí, 1959, roč. III, č. 3. Adamov: Historicko-vlastivědný kroužek. s. 3-16.
ZÁPAD, Petr. Písničky složené na motivy skoro 100 let staré. Vlastivědné zprávy z Adamova a okolí, 1960, roč. IV, č. 3. Adamov: Historicko-vlastivědný kroužek. s. 3-16.
SOBOL, Antonín. Prehistorická soška bronzového býka ve vztahu k pověstem a k názvu jeskyně Býčí skála u Adamova. Vlastivědné zprávy z Adamova a okolí, 1960, roč. VII, č. 1. Adamov: Historicko-vlastivědný kroužek. s. 1-3.
SOBOL, Antonín. Prehistorická soška bronzového býka ve vztahu k pověstem a k názvu jeskyně Býčí skála u Adamova. Vlastivědné zprávy z Adamova a okolí, 1960, roč. VII, č. 2. Adamov: Historicko-vlastivědný kroužek. s. 2-6.
WANKEL, Jindřich. Obrazy z Moravského Švýcarska a jeho minulosti, 1984. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost v Brně. s. 210, 220-221.
VAŠEK, Leo. Nový hrad u Adamova; historie a pověsti. Brno: Bolzano, 1994. s. 29-48.
KOMÁRKOVÁ, Barbora. Kapitoly z historie obce Šebrov-Kateřina a jejich využití ve výuce na 1. stupni základní školy. Brno: Bakalářská práce, 2011. s. 12.
KOMÁRKOVÁ, Barbora. Deník průvodce obcí Šebrov-Kateřina. Brno: Bakalářská práce, 2011. s. 12.
DOLEŽAL, Milan. Zázračné a léčivé studánky. [online]. [cit. 2013-11-19]. Dostupné z: <http://exorcie.blogspot.cz/2011/01/zazracnea-lecive-studanky-milandolezal.html>
TESHIM, Theodor. Blansek, hrad v Moravském krasu. [online]. [cit. 2013-11-20]. Dostupné z: <http://www.treking.cz/regiony/hrad-blansek.htm>
Bez uvedení autora. O prokletí rytíře Čertoryje. [online]. [cit. 2013-11-20]. Dostupné z: <http://www.blanensko.cz/o-prokleti-rytire-certoryje/>
POKORNÝ, Kamil. Křtiny - odvodňovací štola. [online]. [cit. 2013-11-20]. Dostupné z: <http://agartha.cz/html/pruzkumy/okoli/krtiny/index.php>
POKORNÝ, Kamil. Hrad Obřany (severní okraj Brna). [online]. [cit. 2013-11-20]. Dostupné z: <http://agartha.cz/html/pruzkumy/okoli/obrany/index.php>
POKORNÝ, Kamil. Hradní zřícenina Ranov, nad Adamovem u Brna. [online]. [cit. 2013-11-20]. Dostupné z: <http://agartha.cz/html/pruzkumy/okoli/ronov/index.php>
POKORNÝ, Kamil. Tajemný hrad Blansek. [online]. [cit. 2013-11-20]. Dostupné z: <http://agartha.cz/html/pruzkumy/okoli/blansek/index.php>
POKORNÝ, Kamil. Vranov nad Útěchovem. [online]. [cit. 2013-11-20]. Dostupné z: <http://agartha.cz/html/pruzkumy/okoli/vranov/index.php>
Bez uvedení autora. Historie. [online]. [cit. 2013-11-21]. Dostupné z: <http://www.utechov.cz/historie/>
Kolektiv autorů. Staré pověsti bílovické aneb povídačky lesů, vod a strání. Bílovický Zpravodaj, 2017, roč. 4, č. prosinec. Bílovice: Obec Bílovice nad Svitavou. s. 15-24.

 

Poslední aktualizace 21. září 2018 - Mapa webu - Návštěvní kniha - adamovaokoli@email.cz.
Tento web, jehož autorem je Lukáš Malý, podléhá licenci CC BY-SA 3.0.

TOPlist