|
Střední odborné
učiliště
Kdy se započalo s výukou učňů v Adamově není známo. Je však
pravděpodobné, že k výuce docházelo již v dřívější době u
jednotlivých živnostníků z adamovského okolí. Na počátku 20.
století byly zřizovány tzv. pokračovací školy. Původně byli
místní žáci nuceni navštěvovat tyto školy v Blansku či Brně.
Roku 1908 byla zřízena pokračovací škola při obecné škole v
Adamově. Kromě učitelů z obecné a měšťanské školy na ní
vyučovali také jako odborníci někteří z továrních úředníků.
Učni školu navštěvovali vždy v sobotu odpoledne a v neděli
dopoledne, tedy mimo pracovní dobu.
V roce 1922 je v Pamětní knize uveden Antonín Tillhon jako
správce této školy (správcem byli vždy správci školy
obecné), která byla nazvaná jako pokračovací škola
živnostenská pro kovodělníky. Snad do roku 1932 byla
pokračovací škola umístěna v budově obecní školy, po tomto
roce byla přestěhována snad do budovy číslo 101. Tato škola
pak byla od 1. září 1937 zrušena a na žádost závodu
přeměněna na školu závodní – tedy závodní učňovskou školu.
Závodní učňovská škola tak začala vyučovat teoretickou část
v budově zámečku (číslo
popisné 104), praktickou pak ve staré nářaďovně a
budově
VK ve 4. podlaží. Prvním ředitelem se stal ing. Vilém
Kindl, ostatní učitelé byli např. Václav Pecha, Vladimír
Horák, Leo Kunc, Karel Horák, Augustin Streit, Josef Marek,
Stanislav Spiegel, Havel, Pekadze, Zbytovský a další. Vždy
se jednalo o pracovníky závodu. Vedoucími instruktory pro
dílenskou výchovu byli Jan Stropek,
V roce 1949 byla učňovská dílna přemístěna do pátého patra
budovy VK. V následujícím roce pak do řezárny.
V letech 1946–1950 byli učni umisťováni ve třech dřevěných
barácích na Kolonii. Vedoucím v těchto domovech se stal
Richard Beránek. Od roku 1950 bylo ubytování přemístěno do
ubikací po stavební firmě Baraba v
Josefově.
V souvislosti s rozvojem výroby v závodě se staly prostory
pro teoretickou výuku nevyhovující a hledalo se náhradní
řešení. Do roku 1951 navštěvovali učni základní odbornou
školu v Blansku. Od roku 1951 byla zřízena škola v Josefově.
Pohled od Olomučan na Josefov
Blíže lze vidět dílny bývalého učiliště (autor Petr Buchta)
Porovnání leteckých snímků z roku 1953 (Vojenský
geografický a hydrometeorologický úřad Dobruška)
a současnosti (Český úřad zeměměřický a katastrální) dílen v
Josefově Podle zákona č. 89 z roku
1958 (Zákon o výchově dorostu k povolání v učebním poměru)
byla výchova učňů svěřena výrobním podnikům, v našem případě
tedy Adamovským strojírnám. Tímto se současná škola změnila
na Odborné učiliště Adamovských strojíren.
V Kronice obce Adamova z roku 1959 se uvádí: "Pro potřeby
závodu sloužilo v Josefově učiliště Státních pracovních
záloh, vychovávající dělnický dorost zejména v oborech
soustružník, frézař, zámečník a brusič. Do tohoto učiliště
vesměs přicházeli ti mladí, kteří ukončili vzdělání na OSŠ
spíše s průměrným až podprůměrným prospěchem. Přednost při
přijímání do učiliště měly děti zaměstnanců závodu.
V závodě samém bylo již roku 1956 zřízeno t. zv. učební
oddělení, které zajišťovalo nábor zájemců o středoškolské
studium a spoluorganizovalo s patřičnými středními školami
celý průběh školního roku. Večerní studium bylo časováno do
odpoledních hodin po skončení ranní směny. Třídy byly
situovány do dřevěných budov u nádraží, jimž se přezdívalo
Barrandov podle vzdálené podobnosti s pražskými
fotoateliéry. V roce 1959 zde končil 3. ročník nástavby
vyšší průmyslové školy, v němž výuku 15 dospělých studentů
zajišťovala Střední průmyslová škola strojnická v Jedovnicích. Z tohoto ročníku ukončilo nástavbové studium 14
osob, z nichž 10 bylo s vyznamenáním. Současně probíhala
výuka na zřízené pobočce nižší průmyslovky se dvěma třídami
po 21 studentech. Připravovalo se i v místě večerní studium
pro zájemce o získání všeobecného středoškolského vzdělání
na jedenáctileté střední škole a na střední ekonomické
škole." (Kronika obce Adamova, s. 33 a 34)
Ze strohého zápisu v obecní kronice z roku 1961 se dovídáme,
že se vyučovaly stejné obory jako ve výše zmíněné citaci.
V roce 1966 byla dokončena stavba internátu (číslo
popisné 322) pro žáky středního učiliště. Zázemí nové
stavby činilo 5 učeben, 2 kulturní místnosti, jedna bytová
jednotka a 151 bytových buněk s 316 lůžky. Od 1. září téhož
roku byla škola v užívání.
Současná podoba internátu Od roku
1967 bylo započato s prosazováním záměru výstavby areálu
učiliště ve
Střelčí. Tento projekt však nebyl nikdy
realizován.
V roce 1980 se Odborné učiliště Adamovských strojíren mění
na Střední odborné učiliště strojírenské, které vzniklo 26.
května 1980. Jsou zaváděny nové obory – obráběč kovů,
strojní mechanik, mechanik seřizovač pro obráběcí stroje a
linky s maturitou a dvouletý obor strojírenská výroba. O dva
roky musela škola vyřešit nedostatek učeben pronájmem
několika tříd na Základní devítileté škole.
V letech 1979–1981 se vyučilo na zdejším učilišti 60
Vietnamců – 30 soustružníků, 10 frézařů a 20 strojních
zámečníků a v letech 1982–1986 104 žáků pro pobočný závod
Adamovských strojíren v Poličce.
Po roce 1989, kdy byl zaznamenán úpadek strojního odvětví,
se učiliště v Adamově potýká se snižujícím se zájmem o
studium. Ředitelem učiliště se stal Otakar Duchek. Ve
školním roce 1993/1994 se otvírají nové obory – technicko-aministrativní pracovník, mechanik opravář se
specializací pro polygrafické stroje a instalatér.
Roku 1995 navštěvovalo učiliště celkem 207 žáků. Na jejich
profesní přípravě se podílelo 12 učitelů a 9 mistrů
odborného výcviku.
V roce 1996 mělo SOUS celkem 155 žáků, 8 učitelů a 8 mistrů
odborné výchovy.
Od 1. července 1997 převzaly učiliště opět Adamovské
strojírny a jeho dosavadní název se změnil z SOU Adamov–Josefov
na SOU strojírenské Adast s. r. o. se sídlem na ulici
Komenského. Jednateli společnosti byli personální ředitel
Adamovských strojíren Miroslav Bojda a Magdaléna
Kratochvílová, která byla současně i ředitelkou nového
učiliště. Ve školním roce 1997/1998 se vyučovaly učební
tříleté obory: strojní mechanik a technicko-administrativní
pracovník. Nástavbové pak byly: pracovní
technik (denní a dálkové studium) a technicko-hospodářská a
správní činnost. Na škole bylo v tomto roce zaměstnáno 13
pedagogických pracovníků a celkově bylo zapsáno 111 žáků.
Praktickou část výuky žáci absolvovali v areálu závodu. Pro
vybrané žáky byly v rámci spolupráce s učilištěm KBA – Planeta Radebeul
umožněny několikadenní odborné stáže v německém
Radebeulu.
V následujícím roce bylo na škole celkem 99 žáků, 6 učitelů
a 3 mistři odborného výcviku.
Od 1. března 1999 započaly rekvalifikační kurzy v oboru
soustružník kovů na základě požadavku Úřadu práce Blansko a
Břeclav. Za spolupráce Adamovských strojíren byly ukončeny
15. července.
Školní rok 1999/2000 započalo 80 žáků, kteří
studovali tyto obory – obráběč kovů se zaměřením pro obsluhu
číslicově řízených strojů, strojní mechanik se zaměřením pro
stroje a zařízení a technicko-administrativní pracovník a
osmnáct žákyň 2. ročníku nástavbového studia
technicko-hospodářské a správní činnosti. Tito
žáci byli většinou připravováni pro Adamovské strojírny, dva
žáci pro firmu Fišer Vyškov. Na škole působilo 6 učitelů a 4 mistři odborného
výcviku.
Od 1. září 1999 byl internát prázdný, několik nájemníků bylo
přestěhováno do Hotelu Adast.
Areál učiliště při silnici Josefov–Olomučany; směr
Olomučany Na závěr bych rád uveřejnil
vzpomínky babického rodáka, Josefa Ševčíka (ročník 1949),
který v letech 1964–1967 studoval na OU Adamovských
strojíren obor strojní zámečník:
"První pracovní zářijový den roku 1964 v odborném
učilišti ADASTu probíhá slavnostní zahájení nového školního,
respektive učebního, roku. Staří mazáci, čerství třeťáci to
mají na háku, pracují už ve fabrice, vydělávají prachy, ti
nejšikovnější až 500 Kč, což je neuvěřitelný balík. Naopak
noví mazáci, nyní již druháci, nadýmají své hrudní koše
neuvěřitelnou pýchou, tak teď vám to bažanti předvedeme.
Více jak stovka nováčků přináší novou krev, nezkušenost, ale
nadšení a hrdost nad tím, že tři roky poté splyne s velikou
rodinou ADAMOVSKÝCH KOVÁKŮ a nahradí vyčerpané, zedřené
důchodce, kteří již nyní touží po zaslouženém odpočinku. Tak
nám to naši noví pedagogičtí pracovníci vštěpovávali zejména
v prvním járu. Pak zjistili marnost svého snažení s výjimkou
pána, jenž si vysloužil přezdívku "pí kráte dé" a dále se
snažil nás v tomto duchu vést. Zda a jak se mu to povedlo
může každý po půl století posoudit.
Elita, to byla naše třída, budoucí zámečníci, montéři
křižující celý svět. Bylo nás 29, bylo nás 5. Celkem 29 a z
toho 5 nositelů jména Josef. Na rozdíl od strojních profesí
nebyla u nás žádná děvčata. Téměř tři desítky kluků v jedné
třídě, neřízená střela. Nemajíce, jak již bylo řečeno,
žádných příslušnic něžného pohlaví, byl tento handicap znát
na veškerém našem chování.
Tak například naše mluva, přesněji jazyk zámečnický
obsahoval stopové prvky spisovného jazyka českého, zato však
vysoké procento slangu, kterým se údajně vyjadřovali
příslušníci cechu dlaždického v období I. republiky,
doplněný jakousi směsicí brněnského hantecu a nářečí
hanáckého. Zkrátka vystudovaný cizinec mající státnici z
češtiny by se s námi velmi pravděpodobně nedomluvil. My však
si rozuměli výtečně.
Dřevěné lágry, v nichž byly umístněny třídy, kde do nás
tloukli teorie potřebné pro náš profesní růst, byly pojaty
coby bojiště. Potřebná munice byla nalezena v šatně v podobě
starých, vyřazených přezůvek, jako zákopy posloužily otočené
lavice. Nutno podotknout že učni z lokalit Babice, Křtiny a
okolí, Jedovnice a pod. byli ve výše uvedených prostorách
asi půl hodiny před svými vrstevníky, přijíždějícími od
Adamova společně s mistry a učiteli. Čili pole neorané a
dostatek času zahladit následky prováděných bojů. Jeden z
důsledků prováděných bojů však hrozil průserem. V době
totalitní, bych tento hrozný zločin zřejmě nepublikoval,
jenže je to již padesát let a je jiná doba. Takže ven s tím.
V té době ve třídách musel viset portrét prezidenta. V naší
době to byl celým národem vřele milovaný "První tajemník
komunistické strany a prezident ČSSR soudruh Antonín
Novotný". Vůči papučím však imunní nebyl. Náhodný zbloudilý
projektil připravil našeho třetího dělnického prezidenta o
sklo, druhá střela mihnuvší svůj cíl, způsobila tržnou ránu
na jeho starostlivém čele. Další rána osudu postihla hlavu
státu, do rána příštího dne, mu někdo přikreslil fešácký,
decentní knír. Generální štáb řešil nastalou situaci
operativně a výsledkem byla výměna postiženého funkcionáře
za zcela nezávadného z jiné třídy, kde se v té době
nevyučovalo.
Zdálo se, že nějaký dobrý duch odborného učiliště držel nad
naším chlapeckým kolektivem ochrannou ruku, protože velká
řada průšvihů nám vycházela, až přišla týdenní bramborová
brigáda v Olešnici. Ne tak samotná pomoc našemu zemědělství,
jako slíbená odměna za vykonanou práci původně stanovená
finanční, posléze změněná na knižní. Veliké rozčarování
způsobila v řadách učňovských, všichni reptali jen zámečníci
jednali. Druhého dne se před ředitelnou objevila velmi
kritická nástěnka, kterou třídní výtvarník Tonda po poradě v
užším kolektivu elitních třídních špiček, velmi vtipně,
barevně vyjádřil názor drtivé většiny brigádníků na bezpráví
na nich páchaném.
Reakce na sebe nenechala dlouho čekat a do naší třídy vletěl
rozlícený ředitel Bohuslav Olejníček a začala diskuse na
předložené téma. Počáteční ostrý monolog učilištního šéfa se
nám podařilo poněkud eliminovat za vydatné pomoci matikáře
Hrušky, jehož některá doporučení zazněla na uvedené nástěnce
a který pochopil, že je nutno obci učňovské hodit záchranné
lano. Nakonec to skončilo remízou a nástěnka byla odstraněna
a sankce se nekonaly.
Zůstáváme stále ve škole tedy polovině teoretické části naší
odborné výuky.
Připomeňme si některé naše vyučující, tak jak se jevili
optikou našich 15–16 let. Bohuš Hloušek alias Hotovo
nejznámější výrok:“vypadni nebo na tebe hópnu" adresovaný
Karlu Kratinovi, Karel Skoupý řečený Lajda jehož reakce na
Worbisův hřib při výuce Civilní obrany je rovněž velmi dobře
známa. Zde již vzpomínaný Karel Martínek, kotvrdovický
Jindra Kalousek, Ludva Sehnal díky barvě svých lící zvaný
Klobás, Otmar Rychlík, Kratinová, zástupce ředitele v divizi
škola František Proček. Zřejmě jsem někoho zapomněl , tak už
to bývá.
Nyní pohlédneme na druhou stranu učňovské mince, kterou je
praktický výcvik, námi nazývaný dílny. První týden nás
mistři tahali po okolí ve snaze ukázat novým absolventům
nádheru okolí učiliště. Tak kmitala skupina mladých lidí v
okolí Býčí skály, v té době ještě volně přístupnou předsíní,
vystoupali jsme na Máchův pomník a další přístupné okolní
zajímavosti.
Na Máchově pomníku vzpomínám na zajímavou příhodu. Mistr
Zukal hecoval jednoho frézaře jimž velel, aby vylezl na
vrchol stavby, na což uvedený hoch očividně neměl. Při
pohledu na jeho marné snažení jsem provedl uvedený výstup
sám, očekávaje bouřlivé ovace svých spolužáků a obdivné
pohledy ženské části výpravy. Místo toho mne seřval jako
malého kluka soustružnický mistr Siegel, který nařídil můj
okamžitý sestup z pomníku, zjistil moje jméno a přislíbil
další sankce. Posléze na to pravděpodobně zapomněl, nebo to
nemyslel až tak vážně. Můj horolezecký výkon tedy skončil v
propadlišti dějin. A pak to začalo. Pilník, pilka, rýsovací
jehla, důlčík, kladivo, úřezek účka, soustružnické podložky,
"šuplera" pardon "posuvka". Uč se synu moudrým býti a hlavně
zručným. Společnost a fabrika Nás potřebuje. Všichni
pilovali, měřili, úhlovali, poslouchali i neposlouchali naše
poměrně mladé mistry, oblíbenějšího Roberta méně oblíbeného
Emila. Zašívali se na záchodě, chodili kouřit do šatny
později i do kotelny za spřízněnou duší Viktorem. V létě o přestávce ožil naším hlaholem les nad učilištěm, kde
probíhala svačina, za špatného počasí to jistila již
vzpomínaná šatna či kotelna včetně nezbytné Partyzánky či
Lípy. Mladí budou asi dumat co to bylo. Nějaké veselé
příběhy… Přišel-li náš jistý spolužák z prvního ponku za
svým mistrem pro radu, ozývalo se rychlé klepání mnoha
kladiv na kovadlinku svěráku, připomínající klování datla,
většina učňů zámečnických si jistě i po padesáti letech
vzpomene, o co tenkrát šlo. Další příhodu popíšeme
následovně: výdejna uvnitř – paní Bačovská vydává potřebné
pomůcky, za ní stojí a labužnicky vychutnává ve špičce
zasunutou cigaretu soudruh Záruba. Před výdejnou stojí mistr
Rudolf Hrbotický se svým svěřencem, učněm II. ročníku a za
ním dva bažanti z naší třídy, kteří následující rozhovor s
gustem popsali. Bylo třeba tužky. Hrbotický na druháka "máš
tužku?" "nemám," vece oslovený. "Já taky ne," říká Hrbotický,
"ale soudruh Záruba má tužku, viď, že nám ji půjčíš?" Zaruba:"nepůjčím."
"Běž do prdele, Ty hajzle," zní odpověď rozčileného Rudy Hrbotického.
Bylo mnoho příhod, které by bylo záhodno připomenout, leč
při písařské produktivitě autora by uvedené pojednání,
připadlo spíše na výročí šedesáté a není zcela jisté, zda by
pisatel toto slohové cvičení z důvodu sešlosti věkem, či
případné demenci vůbec dokončil.
Něco však pominout nelze.
Loučení s učilištěm, pivní dýchánek na Mácháči.
Červen 1966, končíme druhý ročník a přecházíme do fabriky a
navíc i škola, kterou budeme od září navštěvovat pouze
jednou týdně je přesunuta do nové budovy učiliště v Adamově
na Horce. Tedy konec milovaný Josefove. Rovněž kamarádi z
Hané odcházejí do nově zřízeného učiliště vyškovského. Takže
co s tím provedeme? Třídní výbor rozhoduje s rychlostí mu
vlastní. Sraz na louce pod pomníkem zakladatele českého
romantismu a pěvce Máje Karla Hynka Máchy, pěnivý mok v
počtu dvou půlek přiveze rychlá fréza a to jedna půlka "Starobrna"
zakoupena v Babicích a druhý sud "Černé Hory" pořízen ve
Křtinách u "Fárlíka". Jak domluveno, tak provedeno. Dřevěné
sudy narážecí pípa u toho na dvacet žíznivých odborníků.
Neutekla skoro ani kapka. Vlastnoručně "pořízené" půllitry
plní brněnské pivo a nespoutaná zábava startuje. Dle data
narození, data konání lze usoudit, že nebylo vše v souladu s platnými zákony. Jenže nás to tehdy nijak nevzrušovalo a
předpokládám, ani po těch létech se stydět nebudeme "co vy
na to chlapci?" Jak zde již zaznělo účast byla lehce přes
dvacet. Vyskytli se i zrádci, jenž narušili naši pivní
jednotu konzumací vína ve snaze se odlišit. Jak dopadli
zejména jejich mluvčí je jistě všem tehdy přítomným
dostatečně známo. Výkony silných jedinců byly obdivuhodné.
Někteří vydrželi dlouho, jiní ještě déle. Část pila, část
spala, ti, co přehnali začátek, se již budili. Tak zastihlo
náš pivní tábor krásné jitro, ptáci nám dokazovali, že umí
také zpívat a to lépe než my v noci. Nevznikl žádný požár,
nikomu se kupodivu nic nestalo. Bečky byly řádně vráceny, u
pivních džbánků si už tak jist nejsem. Jihovýchodní sektor
nasedl na rychlou frézu uhánějící zakrátko do údolí a poté
dále na Křtiny, ostatní se pomalu trousili směrem
Olomoučany. Potlach skončil hodnocen účastníky jako skvělý.
Ještě jednu událost nelze opominout. Chmelovou brigádu.
Někdy v první dekádě srpna roku 1965 vyrazila výprava
Adamovských učňů vlakem směr chmelařská oblast. Po různých
peripetiích mezi ně je nutno zahrnout i tajnou konzumaci
špičkového bílého vína Romance dorazila chmelařská eskadra
do Podbořan a autobusy nás dopravily do vesnice Očihov. Zde
zánovní kravín, přednost před krávami však dostali mladí
muži ve věku 16–22 roků. Před novostavbou stálo zhruba osm
půvabných roubených latrín a uvnitř zmíněné nové zemědělské
stavby na 140 kovových patrových postelí – náš nový domov
chmelový. Všichni vyfasovali pomůcky potřebné k česání
chmele, koš, stoličku, ešus, lžíci nebo-li bagr, stravovací
lístky a začal kolotoč směřující k zajištění nezbytné
suroviny nutné pro výrobu našeho národního nápoje. Budíček v
šest, hygiena, odchod na chmelnici. Ve velké vývařovně na
návsi snídaně. Na chmelnici strhnout štok, natáhnout,
sednout na stoličku a zručným trháním, pokud možno obouruč
plnit opakovaně proutěné koše cca do l8 hod. V průběhu dne
desátka, zásadně teplá polévka s chlebem v neomezeném
množství, což naší věčně hladové polévkové generaci
maximálně vyhovovalo, navíc polévky byly skvělé. Oběd,
odpolední svačina, odchod z chmelnice, po cestě opět na
náměstí večeře zpět ubytovna. Po nezbytné hygieně kterou
někteří z časových důvodů nebrali až tak vážně, následovalo
osobní volno a v 10.00 večerka. V průběhu chmelové brigády
proběhly více méně organizovaně návštěvy dvou filmů v
nedalekých Podbořanech a větší vesnici zvané Krýry. Povedené
byly rovněž dva autobusové zájezdy do Plzně a Karlových
Varů. Zde jsme sledovali pamětihodnosti, hlavně však
restaurace, abychom mohli dodržovat požadovaný pitný režim.
To se nám se střídavými úspěchy nakonec vždy podařilo. Pouze
autobus měl na zpáteční cestě o několik zastavení více.
Příhod a událostí byl hršel až přehršel nelze všechny
popsat. Vybírám: houpající se strop v místní hospodě při
tehdy populárním tanci zvaném letkis, tajnou výpravu do
místního kostela spojenou s průzkumem hrobek. Zaznělo
několik dnes již historických výroků typu: "paní doktorko,
jste tady?", který vyšel z úst jednoho muže, jenž otevřel
dveře zdravotnické pohotovosti, kam jsme dovedli jednoho
kamaráda, majícího zdravotní problémy. Zakrátko vyšla hezká
mladá lékařka upravující pečlivě svůj zevnějšek. Rovněž
výrok našeho spolužáka, když Ti slušnější z nás se pokoušeli
navázat přátelský rozhovor s okolo jdoucí slečnou: "koňu, kam
deš", patří do zlatého fondu učilištního folkloru. Na chmelu
někteří z nás nijak nezbohatli, protože našim heslem se stal
citát: "nejen trháním chmele je živ adamovský zámečník".
Takže i jiné aktivity nám nedovolovaly splnit požadovaný
limit osmi natrhaných a odevzdaných věrtelů denně. Ze
zmiňovaných aktivit vzpomeňme judistická respektive
zápasnická vystoupení jednoho sebevědomého soustružníka,
který by dle jeho soudu zvládl naráz tři soupeře a jenž ve
dvou za sebou jdoucích soubojích se dvěma odvážnými
zámečníky ryl během 10 vteřin nosem v červené ornici
příslušné chmelnice. Poslední den brigády mají prý si
přítomní na sobě vzájemně roztrhat pracovní šaty, což jsme
důsledně provedli. Zvláště rychle a důsledně byly otrhány
brigádnice, zejména ty vyvinutější. Ještě bych v závěru
chmelové anabáze rád připomněl, že díky mužskému šarmu
jednoho našeho kamaráda dostávali někteří od jedné půvabné
kuchařky větší a lepší porce jídla. Tím bych zakončil mé
hodnocení našeho působení na Odborném učilišti Adamovských
strojíren n. p. Adamov.
V závěru těchto hezkých vzpomínek je nutno říci pár slov:
– toto povídání pochopí v plné šíři pouze učni oboru strojní
zámečník ročníku 1949 absolvující učiliště v létech
1964–1967.
– své si zde najdou i ostatní absolventi této řemeslnické
university strojních profesí nastoupení v témže roce i další
o nějaký ten rok starší, případně mladší. Proto si pro
pořádek připomeneme, tehdejší velitelský sbor, nebo alespoň
ty na které si vzpomenu. Ředitel již vzpomínaný Bohuš
Olejníček, zástupce Hlaváček, vrchní mistr František Málek.
– mistři zámečníků zde již jmenováni byli s výjimkou Jiřího
Kaly, což bylo právě napraveno. U frézařů vedli své svěřence
Blatný, Zukal později Ota Duchek, který to nakonec dotáhl na
ředitele. U soustružníků to byl nepřehlédnutelný Honza
Kovář, Šmehlík, Kučera, Jeřábek v úvodu citovaný Siegel. Ve škole zazněla jména téměř všech, doplníme pouze Josefa Šamalíka kterého před 40. rokem věku zdolal démon, který
léta nahlodává řadu z nás z většími či menšími úspěchy. V
úplném závěru připomeňme: všichni se vyučili, i když nám
kantor z přezdívkou Lajda sliboval opak. Řada dosáhla
středoškolského vzdělání, jeden dokonce akademického titulu.
Drtivá většina našla své místo ve svém profesním životě a
nejen v něm. S úctou a pietou vzpomeňme Luboše Cupáka, který
již není mezi námi. Sobě přejme hodně zdraví a ať ještě
dlouho vydrží naše teď již každoroční setkání." Zdroje:
Pamětní kniha obce Adamova, s. 10, 19, 109, 111, 123.
Kronika obce Adamova, s. 33 a 34, 106.
Kronika města Adamova IV. díl, s. 146, 147, 203, 227,
228, 256, 290, 291, 328, 329, 362.
BUDIŠ, Jaroslav a kolektiv. Adamov. Adamov: Město
Adamov, 2014. s. 81–83.
Vzpomínky Josefa Ševčíka. |
